„I když to byla prakticky ruina, s manželkou jsme si místo po první návštěvě oblíbili a rozhodli se mlýn opravit. Jde o historicky a architektonicky velmi zajímavou stavbu,“ říká Martin Adamec.
Objekt vlastní od loňského roku. „Nejprve jsme vysekali nálety a odstranili černou skládku. Odvezli jsme odsud asi dvacet ,tatrovek‘ komunálního a stavebního odpadu, a to dokonce i zevnitř mlýna, kde byly odpadky v otvorech po technice nebo i pod podlahou,“ popisuje.
„Dalším krokem bylo staticky mlýn zajistit a pokusit se zbavit přebytečné vlhkosti. Střecha byla shnilá, proto musela pryč. Nová už se znovu konstruuje, pod trámy se skrývá ztužující železobetonový věnec,“ pokračuje.
„Oprava si vyžádá nemalý stavební zásah, ale chceme v maximální míře použít původní materiály a ponechat objektu původní ráz – kamenné stěny rozhodně nepřekryjeme sádrokartonem,“ plánuje Adamec s tím, že po nezbytné rekonstrukci chtějí s manželkou a dětmi mlýn využívat pro rodinné bydlení.
„Okolní krajinu a výhledy do Českého středohoří, to nikde jinde nenajdete. Blízká Ohře inspirovala v počátcích krajinářského období i našeho oblíbeného malíře Zdeňka Sýkoru,“ podotýká.
Předchozí asijští vlastníci dům ponechali svému osudu
Zdevastovaný mlýn se stodolou, rybníkem i přilehlými pozemky koupili manželé Adamcovi od čínské společnosti za několik milionů korun.
„Bylo by asi snazší postavit nový dům na zelené louce, ale ten by určitě neměl takovou duši. Tohle je pro nás ale výzva, kdy chceme zachránit něco, co tu naši předci postavili, a vrátit domu znovu život,“ dodává. Tuhle vizi sdílí i architekt Jiří Dohnal, který na rekonstrukci spolupracuje.
Předchozí asijští vlastníci nejevili o péči objektu praktický zájem a ponechali ho svému osudu. Podle místních měl mlýn sloužit jen k „papírovému“ zapsání trvalého pobytu cizinců.
V paměti mají policejní zásah, kdy tam policisté hledali asi patnáct cizinců, které však ve Slavětíně nikdy neviděli.
„Útočiště tu měli bezdomovci a jiné podivné existence. Pálili tu různé předměty, kabely elektrického vedení k získání kovů do sběru a několikrát tu i hořelo. Je to skoro zázrak, že mlýn přežil. Nějakou dobu prý sloužil i jako varna pervitinu,“ říká Martin Adamec.
Vše dřevěné zmizelo, z vnitřního vybavení nic nezůstalo
Z původní techniky se nedochovalo vůbec nic. „Vše dřevěné zmizelo, mlýnské kolo, vybavení pokojů i mlýnice, dokonce i část podlahy a zárubně dveří byly vytrhány. Asi vše skončilo jako topivo. Z vnitřního vybavení nezůstalo nic. Je to obrovská škoda,“ krčí rameny Adamec.
Prostřední mlýn je jedním ze tří mlýnů, které v místě na Slavětínském potoce stály. První písemná zmínka o objektu je z roku 1824. Může ale být i starší. Už na vojenských mapách z let 1764–1768 lze na tomto místě rozpoznat objekty.
Prvním uváděným majitelem je Josef Grüner s manželkou. V 90. letech minulého století tam chtěl tehdejší vlastník chovat vepře, ze záměru ale sešlo.
Následně se tam jako majitelé vystřídalo několik společností až ke zmíněné čínské.
Nedaleko stojí Hořejší mlýn, který je obýván, kvůli různým stavebním zásahům je však jeho architektonická hodnota minimální. Z Dolejšího mlýna zbyly jen trosky sklepa.
