„Na rozdíl od mnoha jiných jsem do roku 1989 působil na volné noze a pak se nechal zaměstnat,“ směje se.
Kapela Flamingo byla zároveň jádrem Ostravského rozhlasového orchestru (ORO), ale Kožušník nemohl být jeho kmenovým členem.
„Na baskytaru tehdy hrál v ORO Jirka Urbánek, který byl dříve i členem Flaminga. Býval jsem tedy zaměstnaný na termínované smlouvy jako baskytarista, kontrabasista nebo hráč na syntezátory. I tak jsem díky této kapele vydělával asi trojnásobek průměrného platu,“ pochvaluje si Kožušník někdejší výdělky.
Hudebník také velmi rád vzpomíná na zpěvačku Marii Rottrovou. „Byla velmi zodpovědná. Zpívala, dokud to šlo, a to i když byla nachlazená. Teprve až opravdu nemohla vydat ani hlásek, koncerty se rušily, to se občas stávalo zejména při podzimních plískanicích. Ke své práci přistupovala velmi profesionálně a byla s ní super spolupráce,“ popsal.
V roce 2007 se na přání Rottrové Flamingo obnovilo, ročně hrávali zhruba deset koncertů. Definitivně skončili až v roce 2011 po rozlučkové šňůře ke zpěvaččiným sedmdesátinám, ze které vznikl dvoudílný záznam České televize s názvem Ahoj, Marie!
Vedle filharmonie a Flaminga měl Kožušník ještě jako student kapelu Perpetum, se kterou hrávali rockovou hudbu, a dokonce vyhráli celostátní soutěž. „Bylo to v severočeském Duchcově. Cesta v dodávce šéfa pohřební služby Vratimov nás stála devět set korun, takže výhra tři tisíce korun nám velmi pomohla,“ vzpomíná.
Koncertní sál někdy nestačil
Se skupinou Perpetum hrávali v ostravských kulturních domech, pravidelně však vyjížděli i mimo město. „K největším zážitkům rozhodně patřil koncert na akci Letnice mládeže na beskydských Pustevnách před dvaceti tisíci diváky, kde nás musel chránit kordon vojáků, aby nás fanoušci neumačkali. Velmi rád také vzpomínám na letní turné po polském pobřeží Baltu,“ líčí baskytarista Kožušník.
Ivan Kožušník
|
Koncerty Flaminga i dalších skupin byly hojně navštěvované, někdy se lidé ani nevešli do sálu. „Dokonce se stávalo, že návštěvníci rozbili skleněné vstupní dveře. V našem domovském kulturáku v Ostravě-Zábřehu pak nechtěli pustit naše dívky a nutili nás za ně zaplatit vstup. Z trucu jsme se potom rozhodli, že budeme koncertovat v závodním kulturáku Dolu Hlubina,“ vysvětluje baskytarista.
Kromě hudebních prožitků hudebník neopomíjí ani někdejší ostravskou architekturu. „Největší raritou v centru bylo podle mého mínění později zbourané podloubí poblíž náměstí Lidových milicí, nyní Masarykova náměstí. Teď se bude obnovovat,“ konstatoval.
Vzpomíná si, že podloubí bylo stejně jako většina dřívější Ostravy velmi tmavé, až ponuré. „Ostatně z té doby byla známá zkušenost, že bílá košile vám v Ostravě moc dlouho bílá nevydrží. Dnes Masarykovo náměstí vypadá jinak už tím, že jsou na domech svítící výklady a různé předzahrádky přilehlých restaurací. Dříve bylo podloubí super třeba v tom, že se do něj mohl člověk schovat, když pršelo. Mohl tak chodit po obchodech a nezmokl,“ popisuje hudebník výhody už zmizelé stavby.
Další nezapomenutelnou dobovou zvláštností byla podle něj úzkorozchodná tramvaj, která jezdila přes jeho domovské Radvanice až do Karviné.
Nabídky do Prahy odmítal
„Do školy jsem jezdil tramvají, která ještě mívala otevřené plošiny. Když se šlo na zastávku v Radvanicích, tak vedl chodník nejméně sto padesát metrů kolem kolejí. Nabízelo se tedy zkrátit si cestu domů a vyskočit z jedoucí tramvaje, což se také občas praktikovalo. Koleje vedly i mezi šachtami a za mostem byla restaurace U Vašíčků, proti ní vedla cesta a na její radvanické straně jsem bydlel. Na druhé straně cesty už začínal Petřvald,“ přibližuje Kožušník.
Z Ostravy i přes různé pracovní nabídky nikdy neodešel. „Oproti Praze byla Ostrava samozřejmě menší, ale já ji vnímal jako velkoměsto. Měl jsem v ní rodinu a nedovedl jsem si představit, že bych toto město opustil.“
V roce 2000 se v jeho profesi stala další významná změna, ve filharmonii totiž povýšil. „Zvolili si mě jako inspektora orchestru, což bylo zajímavé, protože kdo mě znal coby rockera, měl z toho trochu legraci. Stal jsem se od toho okamžiku tak trošku šéfem orchestru, který hraje vážnou hudbu,“ říká.
Novou funkci bral poctivě, což mu však zabíralo hodně času. „Dalším aktivitám jsem se proto již nemohl věnovat,“ zakončil muž, který si v současnosti už užívá důchodu.
