Vy byste měl ten čertovský oblek nosit i v civilu, jste v něm velmi sexy.

Myslíte? Pravda je, že jsme s režisérem Jirkou Strachem pojali Uriáše tak, že to má být normální chlap, akorát má rohy.

Zeptám se hned na začátku, v médiích se objevilo, že máte problémy s hlasem.

Není to nic výjimečného, mám jen naordinovaný klid od velkého jeviště. Na mikrofon mluvit můžu, točit taky. Hlasivky si prostě potřebují odpočinout.

Pohádky, jako Anděl Páně, jsou u vás spíš výjimkou. Nemrzí vás, že jste si třeba neužil princovské období?

Ne, ale ono to ani nešlo, protože všechny prince vyžral Čenský. (směje se) Já jsem hrál krále, třeba s režisérem Vaškem Křístkem v televizní pohádce Tajemství lesní země, podruhé ještě s Hynkem Bočanem, a pak to byly takové pohádky nepohádky Šťastný smolař, Tři životy… „Čistá“ pohádka byl až první Anděl Páně, zase s Jirkou Strachem.

V každém případě příjemný odskok od komplikovaných charakterů.

Nedělám moc rozdíl, jestli to je detektivka, nebo pohádka. Vždycky se snažím v roli najít něco navíc, všichni jsme uvnitř nějak barevní, nikdo není jen černobílý. Ale máte pravdu, odskok je to příjemný.

Ve filmech Jiřího Stracha máte letitou exkluzivitu…

Tak to jsme s Ivanem Trojanem dva. S Jirkou jsem se prostě střetl ve správnou chvíli, poprvé ve filmu Vůně vanilky… Za tu exkluzivitu, jak to nazýváte, jsem rád. Jirka jako režisér si buduje léta cíleně svůj tým, a teď se mu to velmi vyplácí, protože se může věnovat těm, co stojí před kamerou, a nemusí kontrolovat ty za kamerou. Ví, že štáb, který má kolem sebe, ho spolehlivě „doplní“. Což je pro herce příjemné, není to natáčení v nervech, ale v pohodě a jistotě.

S Ivanem Trojanem, vaším parťákem, andělem Petronelem, jste kamarádi i mimo kameru?

A docela hodně. Neznali jsme se, potkali jsme se až při prvním Andělovi. A pak ještě mockrát. Vážím si ho jako výborného herce, to musím zdůraznit, slyšíme na sebe, což je hrozně fajn, protože to se nedá naučit. To buď je, nebo není. A vyhovuje mi jeho humor, jeho občas smrtící glosy, kterými rozhodně nešetří.

Když se chcete pobavit jako divák, co si pustíte?

Lásku nebeskou. To je podle mého soudu jeden z nejdokonalejších filmů, má nádhernou poetiku, sladkobolný a přitom vtipný příběh, plejádu skvělých herců. Na adventní čas pro vás nemám lepší tip. Později byl natočený už ryze americký Šťastný nový rok, a to byl průšvih, i když princip byl okopírovaný z Lásky nebeské, jenže ta britská lehkost tam chyběla. No, a když si chci totálně odpočinout, pustím si na DVD nějakou střílečku.

V sériích Ďáblova lest a Ztracená brána se objevujete jako dost svérázný policajt. Existuje nějaký vzor pro vašeho osamělého vlka, sympaťáka s chlapeckým úsměvem, tvrdým pohledem…?

Reálný předobraz nemám. Ale jak už jsem říkal, vždycky chceme, aby postava nebyla placatá, tedy v tomto případě chlapík, který pouze dává otázky a dostává na ně odpovědi. Než jsme začali natáčet Ďáblovu lest, sedli jsme si s Jirkou Strachem a snažili se vymyslet, aby můj komisař měl i skrytý osobní příběh. Tak se postupně ukáže, že má problémy s alkoholem, na konci se vysvětlí, proč. Zabil nešťastnou náhodou malého kluka a svědomí neumí zahnat… Před divákem, tak najednou stojí člověk, který má taky svoje tajemství.

Která divadelní role byla vaše první velká „kláda“?

Můžu jmenovat hned dvě: Cyrano a pak Salieri v Amadeovi. Obě z doby, kdy jsem měl angažmá v Brně.

Jak jste viděl sám sebe, když vám bylo třeba dvacet?

Jako herce rozhodně ne. Mně docela dlouho trvalo, než jsem přiznal, co dělám, když se mě lidi ptali.

A co jste jim říkal?

Že pracuju v kultuře. Strašně dlouho jsem se styděl říct, že jsem herec. Přešlo mě to až pár let po JAMU, pak už jsem nezatloukal.

Když jste nastoupil před školou jako elév do Šumperka, jaké to tam bylo?

Byla tam úžasná parta, protože sezonu předtím tam šel celý ročník právě z JAMU. Soubor bezvadně držel pohromadě. Ocitli jsme se tam současně s Mirkem Etzlerem, já se po roce dostal na JAMU, Mirek mě za další rok následoval.

A co se tam tenkrát hrálo?

Tak já jsem hrál například v ruské hře Kvadratura kruhu, která byla o vztazích, o lásce, pak přišla Goldoniáda, výborná kompilace z Goldoniho her, kterou napsal Vladimír Strnisko, pak třeba Mechanické divadlo, hra, jejíž zápletka je v tom, že mezi kočovné herce přijde vědec, vynálezce, který chce dělat divadlo, ale s roboty. Dodnes si pamatuju větu, kterou živí herci hodnotili roboty: „No, něco málo chybí a něco málo je navíc.“ Chytrá myšlenka. K tomuto představení jsem dělal svou první choreografii.

Jak to vlastně bylo s vašimi tanečními úspěchy?

Závodně jsem dělal při gymnáziu víc jak tři roky společenský tanec v brněnské taneční škole Starlet. No a nějaké úspěchy tam byly. (směje se)

Vy jste zůstal sám s tatínkem jako čtrnáctiletý kluk. Jak jste to tehdy vůbec zvládli?

Přestali jsme fungovat jako otec a syn a začali žít jako starší a mladší brácha. Nevím, jak se tehdy stalo, když od nás máma odešla, že jsem v době hlubokého socialismu mohl zůstat v péči otce. Právě jedna tatínkova věta vlastně způsobila, že spolu tady dnes sedíme. Když jsem mu oznámil, že chci dělat divadlo v Šumperku, podíval se na mě a řekl: „No, já ti to zakážu, a ty mi to pak možná jednou budeš vyčítat. Tak to zkus.“ Celé naše soužití bylo postavené na absolutní důvěře. Když se táta zeptal, kdy přijdu domů, slíbil jsem, že v devět, a byl jsem doma už v půl. Nechtěli jsme se nikdy zklamat. Jemu se to bohužel jednou podařilo, dodnes mu nemůžu odpustit, že mě před osmi lety opustil.

Myslíte si, že jste v nestandardní situaci pubertálního kluka rychleji dospěl?

Mně nic jiného nezbylo. Protože od chlapa, který neumí vařit, žehlit, uklízet, a najednou je hozený do vody, musí se postarat o kluka, to chce pořádnou výdrž. Od obou. Tak jsme ze začátku měli taky sedmkrát do týdne rizoto z vepřové konzervy. Pak se tatínek naučil fantasticky vařit.

Za svou lásku, a vlastně i odvahu, zažil tatínek velkou satisfakci – vaše herecké úspěchy.

Tomu jsem rád, v mých brněnských angažmá chodil na každou premiéru. Na Vinohradech už ty moje největší role nezažil. Ale mám takový krásný zážitek, když jsem hrál spíš malou roli v Podzimní zahradě, po boku opravdu skvělých partnerů Hanky Maciuchové, Marty Vančurové, Petra Kostky, Jany Hlaváčové, Ládi Freje… Seděli jsme po premiéře ve vinohradském klubu, přišla k nám Hanička Maciuchová a řekla tátovi: „Já vám chci moc pogratulovat k vašemu synovi.“ A táta se tehdy štěstím rozbrečel.

S mámou jste se nikdy neviděl?

Párkrát. Až po tátově smrti jsme se k sobě vrátili.

Co s vámi dělá chvála, popularita – a neříkejte, že nic.

Asi mě vede k trochu uklidňujícímu pocitu, že svou práci nedělám blbě a zbytečně. Jinak, myslím, umím stát nohama na zemi, nezbláznit se, vědět, že trocha pokory nezaškodí. A dobré je mít někoho, kdo vás eventuálně včas okřikne – vzpamatuj se!

Vy takového strážce máte?

Myslím, že jo. Je to moje partnerka Jitka, která sama pochází z herecké rodiny, její tatínek je přední zlínský herec. Co se týče mého chování na veřejnosti, určitě ohlídá, abych nezblbnul. V profesním životě je to určitě kolegyně Zuzka Slavíková.

Mnozí si myslí, že jste byli manželé, aspoň se píše, že jste byl dvakrát ženatý…

To ano, ale moje první žena byla operní pěvkyně Yvetta Tannenbergerová, seznámili jsme se ještě v Brně, rozešli jsme se, děti jsme neměli. Bohužel před několika lety zemřela. Po čase jsem pak v Divadle na Vinohradech potkal Báru Munzarovou. No, a se Zuzkou jsme spolu chodili ještě na škole, „utekla“ mi měsíc před svatbou. Přebral mi ji nejlepší přítel, jak už to tak chodí, zejména v amerických filmech. (směje se) Ale ona je pro mě pořád zásadní „přítel“, Zuzana mě umí postavit na zem velmi razantně. Zaplaťpánbůh za to.

Vaše partnerka vás teď doprovázela na premiéře Anděla Páně i s vaší dcerou Aničkou, a hned se psalo, která je vlastně která…

No jo, psalo, Jitka je o 21 let mladší než já, to už se ale dost dlouho ví. Pro mě je hlavně důležité, že mezi holkama nikdy nebyl a není ani vteřinu nějaký stín. Jíťa má dva mladší sourozence, tak si s Ančou bezvadně rozumí.

Každé nové manželství je prý vítězství naděje nad zkušeností. Vás takový experiment neláká?

Experimenty mě lákají. Ale aby mě nikdo neslyšel, dodávám – nestrašte!

TAK ŠEL ČAS

1967 - Narodil se 4. února v Brně.

1989 - Absolvoval JAMU. Angažmá získal v Mahenově činohře, pak v Městském divadle Brno.

1999 - Nastoupil do pražského Divadla na Vinohradech, kde je dodnes. Významné role mj. v představeních: Macbeth, Richard II., Jindřich IV., Ideální manžel, Amadeus, Dvojitý agent. (Za roli Jindřicha IV. před časem získal diváckou cenu August.)

2002 - Oženil se s kolegyní Bárou Munzarovou, narodila se jim dcera Anna. Po sedmi letech se rozvedli.

2005 - Do kin přišel film Anděl Páně. Hrál v mnoha filmech a seriálech: Operace Silver A, Dokonalý svět, Ulice, Sanitka 2, Pojišťovna štěstí, Ďáblova lest, Ztracená brána…

2016 - Jeho současnou partnerkou je Jitka Randárová, vystudovaná právnička, která nyní pracuje v produkci MFF KV. Právě dotočil 7 dílů druhé řady seriálu Labyrint.