Nová vášeň v MeetFactory. Jak milovat v době klimatických změn a nutkání k optimalizaci?

„Sám jsem byl na Islandu, v Indii a teď žiju v Praze, což jsou tři hlavní místa, kde se celý text odehrává. Extrémně mě zaujal v nějakých lidských detailech a situacích, do kterých se může dostat jakýkoliv člověk, ať je mu dvacet, šedesát, padesát, sto a ať už se ocitá kdekoliv na světě. Něco jako současný everyman. A to mě na tom hodně bavilo,“ říká ke vzniku inscenace uvedené v rámci podzimního festivalu Příští vlna / Next Wave mladý režisér Ondřej Štefaňák.

9 fotografií

Trochu vyžilý a životem opotřebovaný český vědec a cestovatel přicestuje z Evropy do smradem a špínou zamořeného indického Bengalúru na vědeckou konferenci. Na tu se však ani nedostane, protože se střetne s krásnou indickou vědkyní. Díky domnělé lásce k ní je nucen čelit hluboce zakořeněným předsudkům. Bojí se, že mu při milování bude páchnout, zamotává se do narcistního kruhu vlastních vzpomínek, bolístek i drobných životních vítězství. Na jevišti vystupují tři herci, kteří hrají jeho osobu ve třech podobách a v jiném životním období. Objeví se mladý rozmazlený cestovatel, protivný zaměstnanec Akademie věd i vědec na konferenci na konci světa. 

Dramatizace, režie: Ondřej Štefaňák. Inscenace Láska v době globálních klimatických změn|foto: Libor Galia,MeetFactory

„Je to metafora nebo uchopení textu v tom, že to je třikrát on sám, jen v jiných místech. Jedna stejná bytost, která neví, jestli je to včera, předevčírem, zítra nebo pozítří. Taková vyprázdněnost, zároveň hravost, zábava, ale v závěru totální rozštěpení osobnosti v tom, že nevím, jestli jsem vůbec potkal někoho, koho mám rád, nebo ne,“ vysvětluje režisér Štefaňák a dodává, že pro něj je inscenace hlavně o tom, že v dnešní době člověk často neví, kde je doma. „Dnes můžeme cestovat z bodu A do bodu B za evropských podmínek za nula nic. Všichni jsme dělali nějakou stáž támhle v Berlíně, ve Vídni, támhle před týdnem jsme byli v New Yorku.“ Neukotvenost v čase i prostoru je zásadní i pro to, v jaké době se ocitáme. Téma se scénografem Matějem Sýkorou tvůrci umístili do prázdného prostoru, ve kterém se postupně ocitají tři herci s batohem na zádech, který si s sebou nesou životem jako sisyfovský kámen. Je pro ně těžké se zorientovat, kým jsou a kde jsou. Naráží na sebe sama, na své vzpomínky a témata, nemají možnost úniku.

Přestože se inscenace jmenuje Láska v době globálních klimatických změn, na řešení tématu klimatu v novele ani ve hře nedojde. Název zachycuje spíš soudobý pohled na svět a společnost, kdy po postmoderní a konzumní době přichází doba globálních klimatických změn. Režisér k tomu dodává, že dnes je trendy řešit klimatické změny, ale má to i svá úskalí.

Inscenace Láska v době globálních klimatických změn|foto: MeetFactory

„Všichni řešíme, jakou necháváme uhlíkovou stopu. Tento ‚green-terorismus‘ je samozřejmě na místě, ale někdy je extrémně přehnaný. To, co symbolizuje druhou část názvu, tedy ‚globální klimatické změny‘, je právě roztříštěnost místa. Celá inscenace je o sebelásce, o běžném narcismu, který člověka zaslepuje v tom, aby řešil zelená témata a aby se rozhlížel kolem sebe. Jenže řeší pořád jen sebe, sebe a pak se najednou probere a všude okolo něho je pustina a už není co dělat,“ domnívá se Štefaňák.

V divadelní adaptaci vyniká skvělé herecké ztvárnění. Herci Jeništa, Bárta a Hrabák hodinu dvacet neslezou z jeviště, s vynikající energií přechází ze situace do situace a z charakteru do charakteru. V prostoru se mezi sebou navzájem předhání, aby detailně vykreslili portrét současného globálního „everymana“, který víc než po lásce k druhému touží po lásce k sobě samému, přičemž si hází klacky pod nohy zase jen on sám. A během této pouti se planeta neustále otepluje.