O svých začátcích, proměně fotoreportérky v přední světovou portrétistku a setkáních s desítkami celebrit vypráví Leibovitzová v knize Při práci. České vydání připravilo nakladatelství Argo k jejím sedmdesátinám, které připadají na tuto středu.

Seznam lidí, které Leibovitzová zvěčnila, je dlouhý. Redakce měsíčníků Rolling Stone a Vanity Fair, pro které pracovala, jejích dovedností využily vrchovatě. Kromě britských rockerů z Rolling Stones portrétovala Boba Dylana, Patti Smith, Michaela Stipea, je autorkou posledního oficiálního portrétu Johna Lennona, kterého s jeho ženou Yoko Ono zachytila jen pár hodin před hudebníkovou smrtí.

A pózovalo jí mnoho dalších umělců: raper Kendrick Lamar, herečka Meryl Streepová, vědec Stephen Hawking, spisovatel William S. Burroughs a také politici, včetně amerických prezidentů. Leibovitzová byla první Američankou, kterou o portrét požádala britská královna.

Životopisná kniha je vysoce profesionální. Nejen literární úrovní, se kterou fotografce pomáhala zkušená publicistka Sharon DeLanová, a grafickou podobou naplněnou desítkami velmi dobrých fotoreprodukcí. Autobiografie se téměř stoprocentně soustřeďuje na profesi, která se Leibovitzové stala posláním. A jejíž nejmladší historii také ovlivnila.

Soukromých témat se autorka dotýká jen okrajově a více než slovy se o vztahu k rodičům, přítelkyni - spisovatelce Susan Sontagové - či ke svým dětem vyjadřuje opět jen fotografiemi.

"Jedním z nejstarších klišé kolujících o portrétní fotografii, zejména v souvislosti s Hollywoodem, je tvrzení, že existují lidé, jejichž obličeje vypadají na snímcích vždycky skvěle," píše fotografka. Jako by byla zklamaná, že po desetiletí praxe musí laciné tvrzení potvrdit.

"Scénu opanuje například taková Nicole Kidmanová, kterou špatně vyfotit nemůžete, i kdybyste chtěli," píše Leibovitzová a pod jejím hraným zoufalstvím je cítit obdiv ke kráse. Vedle Kidmanové má po ruce tucet dalších příkladů: Cate Blanchettová, Susan Sarandonová, Catherine Deneuveová, Johnny Depp, Tom Waits. "Fotogeničtí lidé mají různé libůstky či osobité držení těla, které je radost fotit," tvrdí.

Annie Leibovitz: Nicole Kidmanová v Charlestonu. Východní Sussex, Anglie, 1997. | Foto: © Annie Leibovitz

Fotografka si vybírá a většinou chronologicky řadí jednotlivé snímky, nad nimiž vzpomíná na okolnosti a přípravy, jež ovlivnily výsledek. "Historky" líčí pestře, s mnoha detaily, bez ohledu na to, že jsou někdy desítky let staré.

Ne vždy je na nich slavná osobnost. Jako na snímku z roku 1974, kde se tři vojáci snaží srolovat pruh koberce a zároveň zápasí s prudkým vzdušným proudem, rozvířeným rotorem startující vládní helikoptéry za svými zády. Před okamžikem do stroje nastoupil prezident Richard Nixon.

Dynamický a také symbolický snímek otiskl časopis Rolling Stone jako součást velké fotoreportáže o prezidentově rezignaci. Leibovitzová tehdy "dostala" i titulní stranu. Byla skvělou reportérkou. Když ji redakce začala posílat na první portréty, bylo jí to trochu líto. Brzy se ale v tomto žánru naučila maximum a začala jeho podobu proměňovat.

Annie Leibovitz: Richard Nixon opouští Bílý dům, Washington, D.C., 1974. | Foto: © Annie Leibovitz

Získala pověst autorky, která ráda šokuje. Kniha však úspěšně zpochybňuje, že by Leibovitzové o něco takového opravdu šlo. Původně studovala umění na univerzitě v San Francisku, ale nevyhovovalo jí, že malíř je při práci izolovaný. Také podle svých slov nebyla připravená na abstrakci.

"Toužila jsem po realitě," vzpomíná fotografka, která byla od začátku nekonvenční. Když měla zpodobnit komičku Lily Tomlinovou, do podpaží jí nalepila své vlasy vyčesané z kartáče. Magazín to na začátku sedmdesátých let odmítl. Mnoho dalších nápadů ale prošlo.

Obal českého vydání knihy Při práci. | Foto: Argo

Leibovitzová se na portrétování připravovala rešerší, nastudovala si dílo dotyčného a případně všechny jeho dostupné portréty od jiných fotografů. Z toho se rodily různé nápady, později rozvíjené či naopak odsunované podle nálady portrétovaného.

Když měla zachytit herečku Whoopi Goldbergovou, vzpomněla si na starý skeč, ve kterém komička vyprávěla o jedné černošské dívce. Ta věřila, že pod tmavou barvou má bílou pleť, a proto se usilovně myla a myla.

Fotografka chtěla ten kontrast zachytit. Vznikl portrét Goldbergové, jak se koupe ve vaně plné mléka.

Opravdu kontroverzním se stal ale jiný: magazín Vanity Fair si roku 1991 objednal portrét Demi Mooreové, jejíž snímek šel právě do kin. Filmová neohrožená hrdinka ale tou dobou byla v civilu a těhotná, do porodu zbývalo pár týdnů. To se zamaskovat nedalo. Stylistka pro focení zapůjčila diamantové náušnice a prsten a k tomu vybrala zelené saténové šaty.

Leibovitzová, která herečku fotografovala do soukromého archivu už při předchozím těhotenství, věděla, že Demi Mooreová nic neskrývá. Pro časopis vytvořila snímky, na kterých jí že šatů vykukuje noha a břicho. Do hereččina rodinného alba ještě přidala několik aktů. Když se následně probírala zvětšeninami, jedna nahá fotka jí padla do oka.

Také šéfka časopisu uznala, že pouze šperky ozdobená herečka s jemně snědou pletí, jak si podpírá velké břicho a druhou rukou zakrývá ňadra, se bude vyjímat na titulní straně. Zatelefonovala Demi Mooreové a ta s publikováním překvapivě souhlasila. "Všechny tři jsme věděly, co děláme, ale žádná z nás si tak docela neuvědomovala, jaké pozdvižení tím vyvoláme," píše fotografka.

Na stáncích manhattanského nádraží byl časopis vykoupen za jediný den, v jiných městech jej trafikanti balili do bílého papíru jako pornografii a několik obchodních řetězců jej prý odmítlo prodávat i zabalený. Fotografie kromě pobouření vyvolala i seriózní debatu.

"O několik let později se psalo, že tahle fotka vyvolala módní trend přiléhavých těhotenských šatů," tvrdí autorka, která prý nic z toho nezamýšlela. "Ale pokud můj snímek přispěl k tomu, že se těhotné ženy nestydí za svoje tělo a nepřipadají si neforemné, mám z toho pochopitelně radost."

Autobiografie otevřeně líčí pracovní postup Leibovitzové. Fotografka, která prý s portrétovanými nikdy neuměla nezávazně konverzovat a také nikdy nikoho nepřemlouvala, aby se usmíval, tu dává své know-how k dispozici. V závěrečné části dokonce odpovídá na nejčastěji kladené otázky, jako by očekávala, že knihu budou číst jen začínající fotografové. To je ale zbytečná skromnost.

Předloňský autoportrét Annie Leibovitzové v Brooklynu. | Foto: © Annie Leibovitz