Blízká budoucnost. Doba naději i konfliktu. Lidé postavili vysokananánskou anténu, která má pomoci zjistit, jestli jsme ve vesmíru sami. Zároveň začínají lidé na Zemi umírat kvůli zvláštním elektrickým výbojům. S astronautem Royem McBridem (tradičně výborný Brad Pitt) se setkáváme chvíli předtím, než po drobné kolizi padá z antény dolů. Pochopitelně by kilometry nad zemským povrchem neriskoval bez padáku. Záhy je předvolán před tříčlennou komisi, ve které nechybí John Ortiz. Tahle kolize se však projednávat nebude. Ne, na programu je docela jiná a svým specifickým způsobem poměrně delikátní záležitost.

Jeho otec Clifford platí za kultovní osobnost mezi astronauty. Však se také jeho portrét objevuje na čestném místě hned vedle Buzze Aldrina. Před 16 roky se jakožto vedoucí expedice pod hlavičkou SpaceComu vydal do vesmíru v rámci Projectu Lima. Také ten se zaobíral existencí mimozemského života. Všeobecně se mělo za to, že Clifford zemřel spoustu světelných let od Modré planety. Jenže nejnovější zprávy hovoří o tom, že je naživu a že možná způsobuje ty elektrické výboje. Roy je autoritami požádán, aby přes Měsíc odcestoval na Mars a pokusil se odtamtud otce kontaktovat. A snad mu i domluvit. Samozřejmě se to neobejde bez sledování jeho psychického stavu, vzhledem k jeho blízkému vztahu ke sledovanému subjektu.

Hlavní hrdina tedy bude muset neustále popisovat své pocity a mentální rozpoložení, jako by byl ve zpovědnici Velkého bratra. Do toho přidává prostřednictvím voiceoverů hlubší úvahy a myšlenky, jaké rozhodně nepůsobí úsměvným, nýbrž fatálním dojmem a nutí k zamyšlení. I během jeho osamocené, bezmála 80 dnů trvající mise na Neptun, se vybavují vzpomínky týkající se nejen otce, ale také odcizené přítelkyně/manželky Eve (cameo Liv Tyler). Režisér James Gray přesně věděl, co chce natočit a stvořil hloubavou, inteligentní sci-fi, jakou jsme tady už dlouho neměli.

Dokonce obsahuje několik vcelku originálních prvků (viz záchrana na norské vesmírné stanici, kde si hospodaří nečekaní „astronauti“). Odlišuje se taky tím, že hlavní hrdina cestuje dál než na Rudou planetu. Jupiter nás zajímal při 2001: Vesmírné Odyssee. O Saturnu se mluvilo třeba v Saturnu 3. Uranu se filmový tvůrci dosud tuplem vyhýbali. A když se řekne Neptun, jako první se okamžitě vybaví vynikající Horizont události. A i když s tím určitě nebude souhlasit každý, protože to tak vůbec nevypadá, Royovi bychom tuhle cestu mohli klidně závidět.

 










 

Jednak kvůli možnosti dostat se někam, kam se zatím mnoho lidí nemělo šanci se podívat. A jednak kvůli tomu setkání s otcem (tak trochu Vesmírným kovbojem), kterého brilantně ztvárňuje Tommy Lee Jones a který byl všemi považován za hrdinu. A pro hlavního hrdinu se v podstatě stává při své osamělosti jedinou nadějí a hlavně jistotou. Co na tom, že ho s matkou před lety opustil. Jeho ambice a odhodlání byly prostě silnější. „I’m forever driven on this quest,“ říká. Volně přeloženo by se dalo napsat, že je navždycky posedlý posláním té výpravy, tedy najít mimozemský život. To není důvod jej zatracovat, na rozdíl od informací, které se dozvíme od Helen Lantosové (precizní Ruth Negga) na Marsu.

Už během předvolání k té komisi jistě mnohé diváky a asi i divačky napadne, že zápletka hodně připomíná Apocalypse Now. Tam se během války ve Vietnamu vydává kapitán Willard na dlouhou cestu, na jejiž konci čeká setkání s plukovníkem Walterem E. Kurtzem, jenž je mnohými pro své zásluhy vnímán jako nadčlověk. Zmizel do Kambodži, kde si vede s tamními domorodci svoji vlastní soukromou válku proti všemu a všem. Clifford je na tom podobně, ačkoliv jeho důvody a motivace se liší. Inspirace jak filmovým klenotem Francise Forda Coppoly, tak knižní předlohou Srdce temnoty od Josepha Conrada, rozhodně díky své univerzálnosti vždycky stojí za to.

Pokud od Ad Astry stále čekáte bezva akci, tak to budete zklamaní. Objevuje se tu pouze jediná sekvence s vesmírnými piráty na Měsíci (za účasti Donalda Sutherlanda coby plukovníka Pruitta, jenž znal Clifforda McBridea osobně), která zanechává značně rozporuplné pocity. Na jednu stranu působí nepatrně jako vytržená z kontextu, ale na tu druhou je docela cool a kvalitně sestříhaná. Právě střihová skladba jinak občas přináší trochu chaos. Není pochyb, že to byl záměr, nicméně takovéto záměry filmům na větší umělečnosti rozhodně nepřidávají. Spíše zanechávají nezodpovězené otázky. A to zamrzí více, než ty sem tam obsahu neodpovídající velikosti záběrů.

Ad Astra je bezpochyby jedním z nejlepších filmů roku! Z dalších počinů (kromě tohoto) připomene Gravitaci a pochopitelně Interstellar (mj. u obou dělal kameru Hoyte Van Hoytema), přičemž James Gray a ostatní tvůrci také úzce spolupracovali s NASA a dalšími vesmírnými inženýry pro co největší hodnověrnost. Taky minimálně využívali greenscreen a CGI. Většinou šlo o praktické efekty. Navíc režisér znovu natáčel na pětatřicetimilimetrový film, tak jako předtím u Ztraceného města Z. Ad Astra dlouho působila jako takový nenápadný projekt, který ovšem má dobrou šanci zabodovat při příštím udílení Zlatých glóbů a Oscarů.

FOTO: CinemArt