Ivan Vokáč se před 10 lety se zúčastnil přednášky na téma pranýřů a popravišť. Od té doby vydal na toto téma několik publikací, nyní dokončuje další. Přitom není historikem na plný úvazek, ale strojařem ve firmě na Vimpersku.
Čím vás šibenice a pranýře tolik fascinují?
Přilákala mě k nim tajuplnost a romantika nebo představa něčeho, co už dnes není. Časem jsem ale zjistil, že to není jen o tom. Jde o velmi zajímavé téma, kde se potkávají i další obory jako architektura, právo nebo sociologie.
Studoval jste ale strojařinu. Ta historii blízká není.
Teď se mi věci, které umím z práce, hodí i při mém hobby. V zaměstnání využívám počítačové programy na 3D modely. A doma pak pomocí nich tvořím vizualizace zaniklých pranýřů nebo šibenic. Bádání je časově poměrně náročné. Dvakrát do roka jezdím do Polska na vykopávky, čas zbývá i na publikace a články. Vyšla mi kniha Pranýře v Čechách a na Moravě, nyní podobnou připravuji pro Slovensko. S kolegy historiky jsme za popravišti jeli i do Německa, Rakouska, Švýcarska nebo Lichtenštejnska a Itálie. Nějaký ten čas tomu obětovat musím. Naštěstí manželka můj zájem chápe.
Nepřemýšlel jste někdy, že byste se ještě dal na dráhu akademika?
To ne. Některé znalosti mi chybí a už by se těžko doháněly. Na problémy narážím při archivní práci. Neumím číst staré německé ani české texty. Jaksi mám mezery v té odborné části. A navíc, mě současné zaměstnání velmi baví. Takže pranýře nechávám ve škatulce hobby.
Vsadím se, že když jedete s rodinou na výlet, přemýšlíte nad tím, co byste mohl objevit.
Je to přesně tak. Kam jedu, tam hledám. Podvědomě směřuji ke kostelu, ke hřbitovu, k radnici, jestli tam nejsou kobky. A okukuji náměstí, jestli něco netrčí do výšky, nějaký pranýř. Nebo koukám v mapě na okolí, zda nenajdu vrch Šibeník, Šibeňák, Na Spravedlnosti a podobně. Těmito názvy jsou většinou pojmenovány kopce, kde v minulosti stála popraviště. Když mám čas si to rozplánovat, je to ještě lepší.
Pojďme ale k tomu, co jste za ta léta vyzkoumal. Jsou jižní Čechy pro téma pranýřů a popravišť atraktivní?
Památek se tu zachovalo poměrně mnoho. Napočítal jsem patnáct dochovaných pranýřů a sedm popravišť. Na jihu se bádá velmi dobře, mimo jiné proto, že například v muzeích pracují velmi ochotní lidé.
Pro začátek, jaký je vlastně rozdíl mezi pranýřem a popravištěm?
Popraviště sloužilo pro výkon hrdelního trestu. Dostal se sem člověk i za krádež, posílali tam pachatele za činy, nad kterými by se dnes pomalu mávlo rukou. Popravy se konaly různými způsoby. Nejchudší oběsili, popraviště měla šibenice. Majetnější pak sťali mečem. Stětí sekerou se příliš nepraktikovalo.
A pranýř?
U něj se netrestalo smrtí, ale zesměšněním. K pranýři byl člověk připoután třeba za smilstvo, zpronevěru, zneuctívání. Dobu pranýřování určil soudce, provinilec stál u sloupu přivázaný třeba tři dny a kolemjdoucí na něj mohli plivat, posmívat se mu nebo po něm házet předměty. A hlavně odpoutání od pranýře neznamenalo výraznou úlevu. Čest utrpěla dlouhodobě, a právě na cti si středověcí lidé zakládali. Dotyčný měl pak třeba problém, aby ho přijali do cechu.
Jak vypadaly pranýře na jihu Čech?
Nejjednodušší pranýř představoval pouze železnou skobu připevněnou například na budově radnice. Většinou tu však byly kamenné sloupy s okovy, ke kterým potrestané přivazovali. Inspirovali jsme se od Německa a Horního Rakouska, v těchto zemích měly sloupy i takový ochoz, aby byl pranýřovaný ještě výše a bylo na něj dobře vidět. Jinde využívali i jiné typy, třeba klícka na náměstí ve slovenské Levoči je původně pranýř. Co mají všechny společné, je umístění. Stály v centru města nebo obce, kde se scházelo hodně lidí, takže například u radnice, kostela či na tržišti. Na rozdíl od popravišť, ta se stavěla za městem, aby zápach z mrtvých těl neobtěžoval obyvatele.
Kde v kraji bychom tedy dnes našli pozůstatky pranýřů?
Třeba v Ledenicích stojí přímo před školou. Tady pranýř pojali jako součást historie města a městské architektury. Můžeme tu vidět celý sloup. Jiné je to ve Volarech, kde z něj zbylo jen kamenné kolo, které tvořilo podstavec. K vidění je na dvoře muzea. V Jindřichově Hradci je schovaný za muzeem. V Katovicích zase stojí sloup jednoduchého tvaru přímo u radnice. Je to zajímavé. Dnes se u pranýřů turisté fotí. Ale dříve platily za nečestné stavby. Kdo se jich třeba jen dotkl, společensky ho to poznamenalo. Lidé se jim vyhýbali. Když měli řemeslníci pranýř opravit, musel jim starosta zaručit, že pak nebudou ponížení na cti.
Na konci 18. století panovník Josef II. pranýřování zrušil. Co se pak se sloupy dělo?
Třeba v Horním Dvořišti je zazděný v budově pošty. Využili ho jako výztuhu rohu při stavbě budovy. Ještě je na něm patrný vyrytý rok vzniku, tedy 1623. Původně se tyčil na náměstí. Nebo v Kašperských Horách sloup přesunuli za město a udělali z něj podstavec pro boží muka.
A jak je to s popravišti?
Dnes už ho na většině míst, kde víme, že stálo, nenajdeme. Na přelomu 17. a 18. století jich pouze v Čechách bylo na čtyři sta. Kde měli hrdelní právo, tam stavěli popraviště. Nemůžeme si však představovat, že třeba na malých obcích s hrdelním právem byly popravy na denním pořádku. Tam to bylo spíše výjimkou. Ve městech přihlíželi popravám mnohem častěji.
Asi si ale nelze dochované popraviště představovat jako původní, tedy například se šibenicí?
To určitě ne. Třeba v Blatné měli obdélníkové popraviště, vidíme tam však už jen stopy po zdech, nadzemní část nezůstala. Z kamenného základu většinou čněly rovněž kamenné nebo dřevěné pilíře, jako šibenice sloužily trámy mezi nimi. Všeobecná představa té kolenové šibenice do pravého úhlu je mylná. Takové se využívaly minimálně. Stavbu v Blatné rozebrali místní po uvolnění trestního zákoníku.
S pozůstatky šibenic je to všude podobné?
U většiny ano. Ve Chvalšinách můžete vidět čtverhranný obezděný prostor, nad kterým se kdysi zvedala zeď. Popraviště měla kromě šibenic i prostor na upalování někde bokem. Ve Strakonicích jsou po popravišti pouze terénní pozůstatky. Na Rožmberku pak rozpoznáme základy obdélníkové stavby do výšky asi šedesáti centimetrů. Loni se dělaly vykopávky na Přimdě. Tady mělo popraviště dokonce svůj vchod, kam si kat schovával věci. Anebo schovával sám sebe před nespokojeným davem.
To se také dělo?
Když se mu třeba nepodařilo setnout napoprvé, nebo dokonce napodruhé, mohlo to mezi přihlížejícími vyvolat nelibost. Zkrátka když se mu nedařilo nebo byl opilý, mohl si vysloužit i spršku kamení.
Celé to zní drasticky.
Fyzické trestání bylo tehdy běžné a doprovázela ho brutalita. Když město konečně dopadlo hledaného zločince, jenž terorizoval okolí, tak mu to spočítali. Vytrpěl si muka. Někteří vrahové měli na svědomí třeba i padesát obětí. V Blatné popravili rychtáře Dalíka s jeho bandou, kteří zavraždili rytíře s jeho dvěma syny. Dalíka přivázali nad oheň, opékali ho a puchýře mu polévali vařící smůlou, aby co nejvíce trpěl. V té době bylo oběšení ještě tím příjemnějším způsobem popravy.
Pro nás je to nepředstavitelné. Jak to, že si zabíjení našlo v minulých stoletích publikum?
Bylo to pro ně vyloženě divadlo. Moc možností zábavy středověcí lidé neměli, a tak popravu brali jako svátek. Shromážděný dav lidí navíc využívali i podnikaví jedinci. S trochou nadsázky můžeme říct, že na takové podívané si mohli přihlížející koupit občerstvení. Paradoxem je, že ač popravy sloužily rovněž jako výstraha, dařilo se však při nich různým zlodějíčkům a kapsářům.
A co pranýř v Budějovicích?
Stál přímo na náměstí, než ustoupil Samsonově kašně. Pak ho přesunuli k radnici. Jenže přestal vyhovovat, tak vyhlásili soutěž kameníků na nový. V roce 1766 zvažovalo vedení města tři návrhy. Který zvítězil, ani kam se poděl, nevíme jistě.
