Hlubek stojí za obnovou památek, kvůli nimž neváhá oslovit ani kriminalisty, inicioval i tradicí adventních setkání na náměstí nebo řadu kulturních akcí. „Ale takovou poctu jsem vůbec nečekal,“ přiznal. Listina už visí na čestném místě v jeho domě.

Na čem aktuálně pracujete?
Na hřbitově máme v řadě dvanáct hrobů knězů. Na šesti pomnících už nebylo čitelné písmo, právě je opravil restaurátor Tomáš Skalík. Příští rok se chystáme opravit šest z nich, které jsou zašlé, je potřeba je vybrousit. Taky máme na hřbitově červenou kapli, bohužel betonové prvky na střeše jsou popraskané a už to padá dolů, mohlo by to někoho zranit. Chtěl jsem je vyměnit, ale kaple je památkově chráněná. Právě to řešíme s památkáři. Doufám, že to vyjde, chci to vrátit do původní podoby, jak to bylo kdysi. To je můj výhled na příští rok, bude toho asi dost.

Jak vybíráte, do čeho se pustit?
Očima. Když vidím, že je něco ve špatném stavu, začnu se o to zajímat, o každé památce si zjistím co nejvíc informací. A pak oslovím majitele. Ještě žádný nebyl proti.

Jak dlouho už se takto památkám věnujete?
Určitě přes deset let. Poprvé jsem začal s kalvárií před hřbitovem u kostela sv. Markéty. Vím o ní všechno, dva roky jsem po tom pátral. Před opravou byla před zhroucením. Je to více než sto let starý pomník, kříž, z jedné strany socha Panny Marie, z druhé sv. apoštola Jana. Původně tam byl nápis, ale nedařilo se mi zjistit jaký. Dal jsem i inzerát do novin, jestli si někdo vzpomene, ale nic. Pak jsem se dostal k historické pohlednici, kde byl částečně vidět, ale nešel přečíst. Známý mi poradil, dej to na kriminálku. A skutečně mi z té pohlednice vytáhli snímky nápisu.

Opravené pamětihodnosti Nový čestný občan Hlučína Josef Hlubek. Na počátku byl nápad vzpomenout smrt osmadvaceti německých zběhů v Hlučíně. Jejich zastřelení wehrmachtem připomíná kříž.  Následovala obnova kříže před bývalou školou, kalvárie před kostelem, mramorový kříž v Dlouhoveské, socha sv. Jana, obnova ústředního kříže na hřbitově, kde přibyla i mramorová deska s českým překladem původního latinského nápisu. Také obnova několika pomníků a litinového kříže na hřbitově.  Josef Hlubek se památkám věnuje v důchodu. Inspiroval i známé, starají se o kříže či drobné stavby.

Co tam stálo?
Byla tam poslední slova Krista, než skonal. Napřed německy a pod tím, už v té době, česky. Když za války přišli Němci, nechali vybrousit český nápis. Po válce zmizel ten německý. Zjistil jsem dokonce, kdo to musel vybrousit. Byl to Němec a komunisté mu řekli, když to nevybrousíš, tak tě zavřeme. Pomník nechal postavit kněz, rodák z Hlučína, a i toho jsem našel. Nechal kalvárii postavit jako poděkování rodičům a sourozencům, že mu umožnili studovat. Nevěděl jsem, kam odešel, a zajímalo mě to. Jezdil jsem po Polsku a našel jeho hrob.

Jak?
Ptal jsem se po kostelích. V Ratiboři jsem narazil na dva starší muže a měl jsem štěstí, řekli mi, kde asi mohl zemřít.

To se hodně dozvíte o minulosti Hlučína.
Pokud je čas a chuť, tak se ptám. U kalvárie jsem chodil do měšťanky jako kluk a vždycky jsem se díval, co tam asi mohlo být napsané. A po tolika letech jsem na to přišel.

O co dalšího jste se zajímal?
Například o dřevěný kříž před bývalou školou v Dlouhoveské. Vznikl současně se školou, byl posvěcen roku 1839. Děti se u něj vždycky před vyučováním modlily otčenáš a teprve potom mohly do třídy. Vyprávěli mi to můj děda i otec a stojí to také v kronice. Kříž už obnovit nešel. Z mého lesa jsem vykácel strom, modřín, a nechal ho vysušit. S kolegy jsme pak vyrobili nový.

Co přišlo pak?
Po čase jsme vyměnili i Krista, původní už byl tak poškozený, že jej držela pohromadě jen barva. Když se škola zrušila, předávala ústavu sociální péče, který tam dnes je, udělal jsem se školou rozloučení. Pozvali jsme všechny žáky, kteří tam chodili, u školy bylo poslední zvonění zvonem, pak se šlo průvodem do parku, rád na to vzpomínám. Zajímavý byl i litinový kříž na hřbitově. Jedna paní z Poruby ráda chodí po hřbitovech a na našem našla litinový kříž, byl tam jediný. Vypátrala moje jméno a spojila se se mnou, jestli bych ho nechal spravit. Ocelovým kartáčem jsem jej čistil a kladívkem rez oklepal, restaurátor Tomáš Skalík to pak krásně opravil.

To musí být nákladné, jak se vám daří sehnat peníze?
Neuvěříte, kolik lidí přijde a přispěje, když se dozvědí, že se chystá oprava. Mám už své známé, kterým řeknu, na co se chystám, a informace letí dál.

Stojíte i za tradicí adventních věnců, jak k tomu došlo?
Jsme parta, je nás šestnáct lidí a už šestý rok věnec na náměstí děláme. Už teď mi volají lidé, že pro mě mají větve. Ty svážím na zahradu, každou upravuji. Zahrada je taková moje základna. Na náměstí máme i jesličky a v letošním roce jsme využili řezbářské soutěže na Štěrkovně a máme Pannu Marii a sv. Josefa v životní velikosti, moc se to povedlo. Každý rok je něco nového. Rosteme.

Jak jste se k takové organizační činnosti pro město dostal?
Není mi jedno, jak to v mém okolí vypadá. Kdo chce něco udělat, najde způsob. Jsem rodák z Dlouhoveské, ta byla dřív samostatnou Dlouhou Vsí a můj děda jejím posledním starostou, který ji v roce 1911 připojil k Hlučínu. Mám tady kořeny. A když nám tu předkové něco zanechali, musíme se o to starat.