Jedna z nejslavnějších fotografek vzpomíná ve své knize, kterou česky vydalo nakladatelství Argo, především na svou práci, soukromí se vyhýbá a téměř výhradně ho zmiňuje pouze prostřednictvím fotografií. V knize nalezneme snímky její matky, životní partnerky Susan Sontagové a jejích dětí.
„Sanfranciská Akademie umění mi vštípila úctu k velmi osobnímu typu fotografování, jehož příkladem jsou Robert Frank a Henri Cartier‑Bresson. Obdivovala jsem také klasické fotoeseje ve starém časopise Life – například obrazovou reportáž „Country Doctor“ („Venkovský lékař“) W. Eugena Smithe nasnímanou v odlehlém coloradském městě. Roku 1948 Smith s dotyčným lékařem strávil celý měsíc. Fotil ho, jak jezdí po návštěvách, pomáhá při porodech, sešívá hlavu holčičce, kterou kopl kůň, amputuje nohu starému pánovi a sedí u smrtelné postele jiného starého pána. Tak vznikl intimní, dojemný portrét,“ píše v knize fotografka.
Leibovitzová šla původně studovat malbu, ta ji ale nakonec připadala málo realistická a v knize píše, že to bylo přesně to, po čem toužila. Realita. A tak začala fotografovat.
Životopisná kniha Leibovitzové je velmi precizně zpracovaná, s literární stránkou pomáhala fotografce publicistka Sharon DeLanová. A grafická podoba? Nečekejte velké fotoreprodukce přes celé dvojstrany, kniha je plná malých snímků, na kráse jim to ale neubírá nic.
Během své kariéry se fotografka setkala s mnoha zajímavými a slavnými lidmi, postupem času se ale stala stejně slavnou. Od 70. let pořídila množství portrétů, které byly ve své době naprosto přelomové. Herečku Whoopi Goldbergovou vyfotografovala ve vaně plné mléka, snímek nahé a těhotné Demi Mooreové obletěl svět a stal se senzací. Některé z jejích fotografií vypadají jako sekvence z filmů. Ale vytvořila i oficiální portrét rodiny Baracka Obamy a byla první Američankou, kterou o fotografie požádala britská královna.
„V dnešní době je těžko představitelné, že v roce 1991 způsobil nahý portrét těhotné Demi Mooreové na obálce Vanity Fair skutečný skandál. Některým připadal morálně závadný a pohoršoval je. Na stáncích manhattanského vlakového nádraží se po tomto čísle jen zaprášilo: vyprodalo se hned v prvním den distribuce, a to už během ranní dopravní špičky. V jiných městech se časopis objevil trafikách zabalený do bílého papíru, jako by šlo o porno,“ vzpomíná portrétistka.
Jak se fotí krásní lidé?
V knize se Leibovitzová vypořádává s tématem krásných a fotogenických hereček a herců a vyvrací domněnku, že se jsou lidé, kteří na fotografiích vypadají skvěle vždy. Zároveň popisuje práci s některými z nich. „Fotogeničtí herci se fotí rádi a já jsem časem pochopila, že to oni jsou skutečnými autory svých portrétů. Když jsem si prohlížela snímky s Marilyn Monroe, uvědomila jsem si, že prakticky nezáleží na tom, kdo ji nafotil. Rozhodující byla Marilyn. Jako by nestála před fotoaparátem, ale za ním,“ píše Leibovitzová.
A k tématu dodává, že existuje i druhá skupina herců, která se naopak focení vyhýbá: „Není jim to příjemné. Myslí si, že to s jejich prací nijak nesouvisí. Do této kategorie spadá Meryl Streepová nebo Robert de Niro. Mám pocit, že jim připadá povrchní a focení si spojují s hvězdným statusem. Sami se považují především za hrece.“
Jakkoli se některé fotografie mohou zdát kontroverzní či provokativní, po přečtení knihy čtenář zjistí, že to nebyl nikdy záměr a Leibovitzová nikdy nepracovala prvoplánově.
