Foto z filmu František Čuba: Slušovický zázrak
V těsném sledu za sebou vyšly dvě historické publikace, které zkoumají zatím nedostatečně zpracované téma expertních forem vládnutí v socialistickém Československu. Zatímco publikace Řídit socialismus jako firmu od Vítězslava Sommera zkoumá kořeny technokratického vládnutí od začátku 20. století a především za socialismu, kolektivní monografie Architekti dlouhé změny na toto téma navazuje a nachází v expertních skupinách pozdního socialismu kontinuitu s vývojem po roce 1989. Obě knihy novým způsobem odpovídají na otázku, proč se ekonomická a společenská transformace Československa po roce 1989 odehrála tak hladce a bez sebevětšího odporu. Převládající odpovědí do nedávné doby bylo poukázání na dominující neoliberalismus na Západě, který byl importován do postsocialistického prostoru. Tato představa však přehlíží vývoj, který se odehrával v samotných zemích bývalého socialistického bloku dávno před revolučním rokem 1989. Nositeli změny byly zejména expertní skupiny uvnitř jednotlivých socialistických zemí, které mohly po revoluci uskutečnit své představy o změně hospodářského, sociálního, politického, ale i právního systému.
Důraz na kontinuitu
Vítězslav Sommer ve své knize identifikuje obrat k expertnímu vládnutí již v poststalinském období, kdy dochází k nárůstu vědních oborů a institucí. Hledáním nových cest, jak vyřešit problémy socialistického modelu a představit společnosti vizi budoucnosti, založenou na příslibu materiálního blahobytu, větší politické participace a širokých možností osobního rozvoje každého jednotlivce, se intenzivně zaobíraly expertní skupiny v reformních období druhé poloviny šedesátých let. Tuto technokratickou vlnu nezastavilo ani radikální odmítnutí reformistů a nástup normalizace. Naopak, jak ukazují předložené studie v knize, posrpnový režim využil reformní expertizu a navázal na některá její témata. Vznikla tak kontinuita s technokratickými tendencemi přítomnými v reformním komunismu. „Pragmatické spojenectví mezi stranickými elitami a technokraty bylo zárukou stability socialistických režimů, přesto se mohlo stát východiskem politických a sociálních pohybů, podrývajících zdánlivě pevné a jednoznačné rozdělení moci,“ dodává ve své knize Sommer.
Expertní skupiny, technokrati, kteří působili za socialismu ve státní správě, a část stranické elity byli na porevoluční transformaci na rozdíl od zbytku obyvatelstva připraveni.
Kontinuitou mezi expertním prostředím pozdního socialismu a tvůrci liberálně demokratického systému po roce 1989 se věnuje druhá publikace Architekti dlouhé změny. Kniha navazuje na koncepci tzv. dlouhé změny, která nabourává zaběhnutou představu o „zamraženém socialismu“, izolovaného a neměnného molocha, který byl po revoluci 1989 transformován vlivem importu západního neoliberalismu. Publikace naopak ukazuje, že socialistické elity se společně s expertními skupinami minimálně od sedmdesátých let stále více přibližují k vývoji na Západě ve snaze jej dohnat a stabilizovat svůj hospodářský systém. Představa, že se hospodářský systém podaří zachránit aplikací tržních mechanismů v rámci státem řízené centralizované ekonomiky, se však v druhé polovině osmdesátých let rozplynula. V souvislosti s probíhající přestavbou a glasností se stále častěji z expertních kruhů ozývala kritika stávajícího systému a komunistický režim se pod tímto tlakem začal hroutit.
Pragmatičtí ekonomové, nepřipravení ekologové
Revoluční rok 1989 tento proces dokonal. Expertní skupiny, technokrati, kteří působili za socialismu ve státní správě, a část stranické elity byli na porevoluční transformaci na rozdíl od zbytku obyvatelstva připraveni. Andrej Lukanov v Bulharsku, Leszek Balcerowicz v Polsku, Václav Klaus v Československu nebo Jegor Gajdar s Anatolijem Čubajsem v Sovětském svazu od osmdesátých let spatřovali v neoliberalismu směr, jimž by se jejich země měla vydat. Jejich ekonomické recepty byly navíc často radikálnější než ty, které navrhovali západní ekonomičtí poradci, jejichž expertízu už porevoluční tahouni ekonomické transformace ani nepotřebovali. Inspirací pro ně nebyli ani tak západní země, jako spíše Latinská Amerika a zejména Pinochetova šoková doktrína. Připraveni na změnu byli i podnikoví manažeři střední generace, kteří často využili své pozice k rozpuštění státního majetku do svých rukou. Mimo ekonomickou sféru byli na nový politický řád připraveni i právní experti. Myšlenka právního státu v rámci stranického monopolu KSČ dominovala představám právních expertů po velkou část období pozdního socialismu. Nová podoba právního systému měla obnovit důvěru lidí ve státní instituce. „Jakkoliv tyto změny nesledovaly cíle liberální vlády práva, lze tyto změny chápat z hlediska dalšího vývoje za podstatné,“ konstatuje autor studie věnované právnímu prostředí Michal Kopeček.
Mnohem méně připraveni na změnu své pozice po roce 1989 byli ekologické skupiny a urbanisté. Možnosti ovlivňovat dění v rámci jejich expertizy se po revoluci zmenšily. Kapitola Matěje Spurného o ekologickém aktivismu a Petra Roubala o urbanismu patří k nejpovedenějším částem monografie. Podle Spurného je zažitý obraz socialistického režimu, který je k ekologii nepřátelský, a ekologie jako primárně protirežimní aktivity neudržitelný. Ještě v sedmdesátých letech investoval stát nemalé částky do podpory ekologických expertních skupin, národních parků a jiných chráněných území, do výzkumu životního prostředí a do ekologické výchovy mladých lidí. Podpora ekologických témat však měla svoje meze. Socialistický stát nedokázal náležitě reagovat tam, kde se ochrana dědictví či přírody a krajiny dostávala do rozporu s budováním žádoucí moderní infrastruktury nebo se zájmy těžkého průmyslu.
Porevoluční kolaps ekologického hnutí, které mělo v době revoluce 1989 velkou společenskou podporu, přičítá Spurný faktu, že tehdejší experti z ekologického hnutí odmítali vstoupit do politiky. Ovlivněni představou havlovské nepolitické politiky, snažili se na dané ekologické problémy a jejich řešení poukazovat prostřednictvím nepolitických spolků. V důsledku celospolečenského zápalu pro transformaci země se na ekologická témata opět zapomnělo, a navíc neměla na politické úrovni žádné zastoupení. Ekologičtí aktivisté začali být vnímáni jako brzda pokroku. První zmínka o ekoteroristech se datuje do roku 1991.
Podobně i urbanistická kritika nefungujícího nastavení koncepce městského plánování akcelerovala postupnou delegitimizaci komunistického režimu. Mezi největší akce společenského významu patřil odpor k plánům asanace Žižkova a tunelu v pražské Stromovce, jež vyvolaly vlnu občanských protestů. Po roce 1989 se však pro urbanisty změnila situace v jejich neprospěch. „Moc urbanisty, který rozhodoval o prostorové distribuci investic v socialistickém městě, nahradila moc investorů, kteří navigují politiky i urbanisty, tak aby se městský rozvoj vyvíjel směrem výhodným pro nadnárodní kapitál,“ uzavírá autor studie Petr Roubal.
Základy populismu
Jak dokládají obě nové publikace, není možné nadále vnímat pozdní socialismus jako neměnný systém, který čekal na spásu ze Západu. Naopak expertní skupiny v Československu, ale i v ostatních východoevropských zemích byly minimálně od sedmdesátých let v čilém kontaktu s vývojem na Západě, přičemž inspiraci hledaly také v Asii a Latinské Americe a v rámci možností zkoušely aplikovat některé prvky kapitalistického tržního modelu a liberálně demokratické společnosti v centralizovaném socialistickém systému. Revoluce 1989 znamenala pro tyto skupiny příležitost, jak volně uvést v život své dlouholeté představy o tom, jakým směrem by se měla Československá společnost vydat.
K celkovému obrazu dlouhé změny by bylo potřeba zmínit ještě roli disidentských skupin, jejichž aktivita hrála podstatnou roli v tom, že revoluce se uskutečnila nenásilným způsobem u kulatého stolu v diskusi mezi režimem a opozicí a získala demokratický ráz s důrazem na lidskoprávní agendu. Podle řady zástupců expertních skupin v zemích východní Evropy se totiž neoliberální transformace země nemusela nutně odehrávat v demokratických mantinelech. Do té doby byla preferovanou metodou cesta autoritářského režimu po vzoru Pinocheta v Chile. Avšak i demokratizace společnosti měla své meze. Představy širší společnosti o daleko větší demokratizaci, jako například zavedení principu přímé demokracie nebo samosprávy podniků, jež byly v době revoluce populární, byly od počátku omezovány politickou reprezentací ze strachu před nekontrolovaným vyjevením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Tato elitami uskutečněná transformace společnosti bez aktivní účasti širšího obyvatelstva vedla k odcizení společnosti od politického procesu. Výsledkem je mimo jiné také chronická nedůvěra v politický systém a růst podpory hnutím, které jsme si zvykli označovat za populistická.
Autor je produkční Alarmu.