Nabarvená realita

Reklamní plakát k filmu Nabarvené ptáče
Autor: www.csfd.cz

Ptáčník nabarvil ptáčeti křídla a vypustil jej zpátky na svobodu. Ptáček se chtěl vrátit zpátky do svého hejna, ale ostatní ptáci ho kvůli jeho odlišnosti uklovali. Ptáčník pozoruje marný boj a pak s uspokojením prohlíží krvavé rány na drobném tělíčku. Nabarvené ptáče je symbolem odlišnosti, která nemá šanci přežít. Takovýmto nabarveným ptáčetem je i malý kluk, hlavní protagonista románu Jerzy Kosińského. Má černé vlasy a je snědší oproti ostatním obyvatelům polského venkova, kam jej rodiče poslali na začátku druhé světové války do bezpečí.

Četba Nabarveného ptáčete silně zapůsobila na režiséra Václava Marhoula, který si po dlouhé době spojené s vyřizováním autorských práv a sháněním finančních prostředků splnil svůj sen a uvedl do kin stejnojmenný film. Marhoul vnímá příběh jako nadčasové poselství o nenávisti k odlišnému, která se aktuálně projevuje v xenofobních předsudcích a šířenému strachu z migrantů. Dílo na sebe strhlo pozornost kvůli tématu holocaustu. Po určitou dobu bylo považováno za autobiografický příběh, byť Kosiński toto nikdy jednoznačně nepotvrdil. Spisovatel je obratný mystifikátor, dokonce se objevují podezření, zda je skutečným autorem. Kritičtí čtenáři vnímali, že některé údaje v knize jsou hodně přitažené za vlasy. Nakonec se posléze prokázalo, že Kosiński prožil válku společně se svými rodiči na polském venkově. Pocit ohrožení na něj jako na žida během druhého světové války jistě doléhal, nebezpečí perzekuce však byli vystaveni i vesničané, kteří rodině pomáhali.

Líčení strastiplné pouti osamělého malého kluka, který se znovu a znovu setkává s temnými stránkami lidské duše v podobě násilí, pohanských pověr a nejrůznějších sexuálních posedlostí, přitahovalo svou krutostí a divokými vášněmi. Kosiński se potřeboval vypsat ze svých posedlostí, což mu mohlo sloužit i jako způsob terapie. Nezvolil však nejšťastnější formu. Tím, že děj zasadil do určitého místa a určitého časového období, vytváří zdání reality. Příběh byl proto považován za autobiografický, obětí Kosińského manipulace se stal i Elie Wiesel. Holokaust byl pro Kosińského prostředkem, jak prosadit své dílo. Putování chlapce slouží Kosińskému především k tomu, aby do světa vykřičel své temné vášně. Fascinovala jej psychická krutost, inklinoval k sadomasochismu a voyerismu.

Při bedlivém čtení je zřejmé, že reálie neodpovídají. Vylíčení prostředí, ve kterém se chlapec pohybuje, odpovídá představám diváka, který právě shlédl Kladivo na čarodějnice a promítl si je do polského venkova čtyřicátých let a celé to okořenil praktikami někde z afrického pralesa. Tolik čarodějnických rituálů a nespoutaných sexuálních aktivit na jednom místě je výpovědí o Kosińského vnitřních zápasech. Městský liberál si možná o polském venkově myslel své, a proto příběh přijímal s nekritickým nadšením, člověk znalý poměrů katolického venkova se během četby bouří na více místech, jako například líčení sexuálních aktivit svobodných lidí během svatebního veselí, anebo při popisu hospodářství, ke kterému sice nepatřilo skoro žádné pole, ale velké množství dobytka. Rozhodně také nebyli prakticky všichni vesničané negramotní.

Kosiński si vytvořil vlastní nabarvenou realitu, proti které se vymezil. Putující chlapec není důležitý, jeho strasti jsou nástrojem, který pomáhá Kosińskému představit čtenáři své démony. Za pozornost stojí vylíčení vztahu k Bohu. Kněz, s kterým se kluk potkává, je jednou z mála kladných postav. Chlapec se v intenzívních modlitbách obrací k Bohu, ale po dalších eskapádách a sérií krutých zážitků přilne k sovětskému vojákovi. Uvěří jeho tvrzení, že Bůh neexistuje, a naslouchá oslavnému vylíčení Stalina a komunismu. Poměrně rychle pochopí, že ani strana není jeho spásou, protože od něj vyžaduje, aby s ní splynul a v ničem nevyčníval. Kosiński opět reflektuje svoji osobní zkušenost. Jeho otec byl po válce významným komunistickým činitelem. Mladý Jerzy mohl využívat řadu výhod s tím spojených. Strana ho však neuchvátila. Rozhodl se proto zůstat v USA, kam legálně vyjel jako stipendijní student. Pasáže, kdy chlapec úpěnlivě volá k Bohu, ale útěchu nenachází, silně připomínají zkušenost s Božím mlčením. Kosiński však pokoj nenachází a svůj život nakonec skončil sebevraždou.

Nabarvené ptáče je pro mě především inspirací k přemýšlení o vnímaní reality. Zda se s pokorou pokoušíme porozumět tomu, co nás obklopuje, a nenecháváme se strhnout jednotlivými projevy, které nás rozruší, ale nejsou většinově zastávanými postoji ve společnosti. Zda to, s čím zápasíme ve svém nitru, nevidíme i všude kolem jako naše ohrožení. Přečteme si jednu zprávu, která nás rozruší, a okamžitě ji zobecníme jako obecný společenský problém. Setkala jsem se nedávno s jedním takovým přístupem. Autor upozorňuje na problémy, které se vážně dotýkají celé společnosti, jako je pokus uzákonit eutanazii, aby vzápětí do stejné argumentace zahrnul i názory, které zastávají autoři vyznávající krajní pozice. Antinatalisté jsou možná populární v bulvárních médiích, ale kolik jich skutečně existuje. Podobně jako těch, kteří mají zálibu v sexu se zvířaty, případně propagují názory, že člověk a zvíře jsou v podstatě totéž. Tyto fenomény nejsou ničím novým, existovaly v minulosti, ať už jako filozofické postoje, anebo drsný život venkova (viz např. Drsné pastorále). Podstatnější otázkou je, jak se sami dokážeme vyrovnat s tím, co tyto fenomény vyvolávají v nás. Co je realita a jak jsme schopni se vyrovnávat s provokacemi krajního spektra. Jak pracujeme s tím, co skutečně ohrožuje společnost, a jak si sami vytváříme nabarvenou realitu, proti které se pak můžeme vymezovat.