Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019, Autor: Kateřina Koubová

Když naše rodina emigrovala do Kanady, bylo mi sotva dva a půl roku, takže na Československo konce 40. let nemám žádné dětské vzpomínky. Moji rodiče začali hned v Kanadě velmi tvrdě pracovat a brzy se tam cítili v bezpečí. Tím, že jsme bydleli v okolí Montrealu, jsme žili obklopeni komunitou nových i starších imigrantů, což nám pomáhalo zvyknout si, než jsme si vytvořili nové přátele i z anglofonních a frankofonních Kanaďanů.
Ano, cítím se Kanaďanem, ale doma jsem i v Jižní Americe, Africe a v dnešní České republice.
Kanadu poznamenaly série vln imigrantů a uprchlíků: po druhé světové válce to byli lidé ze střední Evropy, v 50. letech Maďaři, Jihoameričané, Vietnamci atd. Země se stala kulturně barvitým národem, který ale silně sdílí tytéž hodnoty. V Kanadě to nazýváme velkou mozaikou, v níž každý dílek, jakkoli odlišný, přispívá ke krásnému i složitému obrazci jako celku.
V mém životě přišlo toto volání brzy, ještě když jsem byl studentem na montrealské střední škole Ignáce z Loyoly (Loyola High School). Po jejím dokončení jsem se přidal k jezuitskému společenství Horní Kanady. Silně jsem pocítil přání sloužit Bohu, využít své hřivny, které mi dal, zakoušet pokoj ve společenství „přátel v Pánu“ (což je jezuitský výraz). V to jsem doufal, když jsem k jezuitům vstupoval.
Navštívil jsem Československo, abych viděl, odkud má rodina a já sám pocházíme. Dnes je populární mluvit o rodinných „kořenech“. Byl jsem šťastný, že jsem přijel domů, i když jsem nemohl zůstat. Zároveň jsem se chtěl podívat, jak jsou církev a Tovaryšstvo Ježíšovo schopny fungovat a v některých ohledech i vzkvétat za obtížných okolností, jež jsou velmi odlišné od podmínek a výzev v Severní a Jižní Americe, které jsem znal lépe.
Kdo se před rokem 1989 odvážil snít o tom, že přijde změna, si představoval, že to bude za deset a více let. Já jsem si myslel, že by to mohlo přijít dříve, ale že to nastane tak brzy, to ne! Po Sametové revoluci přišla vlna naděje a nadšení, podobně jako tomu bylo při proměnách režimů v zemích Jižní Ameriky.
Mí jezuitští přátelé si mě vyžádali a můj kanadský provinciál mě tam vyslal – poté, co bylo na Středoamerické univerzitě zabito šest jezuitů a dvě ženy. Samozřejmě, že situace budila obavy, šlo o poslední dva roky občanské války. Druzí se báli o mou bezpečnost, včetně mých rodičů, ale i kanadské vlády. Přesto se nám všem, kdo jsme zvenčí přijeli, dostalo hodně pomoci.
Namísto obecných obav z „migrace“ by bylo úžasné, kdyby se nyní každý z nás setkal s nějakým migrantem, uprchlíkem nebo s někým, kdo zažil obchod s lidmi. Když se ohlédneme zpět do historie, právě migrace utvářela lidskou rodinu do dnešní podoby. Bez ní by nás dneska bylo málo a žili bychom někde v Africe. To je také smyslem krásného nového sousoší „Nepovšimnutí andělé“, které odhalil papež František v neděli 29. září o Světovém dni migrantů a uprchlíků na vatikánském Svatopetrském náměstí. Stačí na ně pohlédnout, a člověku se otevřou oči a zahřeje srdce.
O papežově oznámení jsem se dozvěděl 1. září od jednoho přítele v Římě, který pracuje ve Vatikánském rozhlase: volal mi přes Whatsapp, u nás bylo šest hodin ráno. Byl jsem zrovna v Brazílii, v Guararemě na předměstí São Paula, na návštěvě školy Florestan Fernandes National School, která podporuje hnutí brazilských bezzemků, abych se tam setkal se zástupci latinskoamerických lidových organizací. Připravovali své příspěvky na říjnovou biskupskou synodu o Amazonii.
A co ono jmenování pro mě znamená? Ptáte se příliš brzy. Teprve se začínám dozvídat, co to bude obnášet. Nyní se soustředím na biskupskou synodu o Amazonii, která se bude konat od 6. do 27. října ve Vatikánu, protože zde budu sloužit jako jeden ze dvou zvláštních sekretářů. Dále pokračují mé povinnosti jako podsekretáře pro migranty a uprchlíky. Nicméně vzpomínám na svou návštěvu u kardinála Františka Tomáška, který mě dodnes inspiruje k tomu, v důvěře jít vstříc velkým výzvám.
Měl jsem velké štěstí setkat se s papežem Františkem už několikrát, když jsem mu asistoval při finalizaci a spuštění jeho velké encykliky Laudato si‘ věnované péči o společný domov. Později ustanovil sekci pro migranty a uprchlíky pod svým přímým vedením a v ní dva podsekretáře – P. Fabia Baggia a mne. Od konce roku 2016 se setkávám se Svatým otcem pravidelně k hodnocení naší práce a plánování dalších kroků. Tyto schůzky jsou velmi pracovní a praktické, ale zároveň přátelské a uvolněné díky otevřenému stylu jednání Svatého otce a jeho smyslu pro humor.
Budoucnost církve kdekoliv na světě spočívá na Ježíšově příslibu: „Budu s vámi stále až do konce věků.“ Evropa je pokladnicí duchovního, intelektuálního, morálního a kulturního bohatství církve – církve, která byla ke křesťanům z jiných částí světa velmi štědrá, nyní prochází některými obtížemi a čelí zcela novým výzvám. Se stálou pomocí Ducha Svatého se církev vždy snaží číst „znamení doby“ a ve světle Písma, nauky a tradice se stále znovu učí, jak evangelizovat a rozvíjet přiměřené pastorační odpovědi.
Ti, kdo vidí sklenici napůl prázdnou, vypichují úbytek členů a seznam různých pochybení nebo frustrací. Pro mě je sklenice vždy více než z půlky plná, zejména když vidím, jak se církev v Evropě snaží čelit některým nejkritičtějším otázkám lidstva – například stárnutí populace. I když krize zdaleka není za námi, církev doprovází Boží lid v Evropě s cílem odpovědět na klimatickou krizi, sociální a ekonomickou nerovnost, lidská práva dosavadních a nových obyvatel, výzvy nových médií – a ten seznam pokračuje. To je znamením naděje!

Jak jsme doma česky říkali: „Počkej!“ Ale věřím, že snad brzy ano.
P. MICHAEL CZERNY SJ  (narozen 18. července 1946 v Brně) žil s rodinou od roku 1948 v kanadském exilu. Ihned po střední škole Ignáce z Loyoly v Montrealu v roce 1963 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. O deset let později byl vysvěcen na kněze. V roce 1978 získal doktorát z interdisciplinárních studií na univerzitě v Chicagu (USA). V roce 1979 založil a deset let vedl Jezuitské centrum pro víru a sociální spravedlnost v Torontu. V letech 1987 a 1988 žil několik měsíců v Evropě: v Československu jako student češtiny a také ve francouzské Arše v Trosly-Breuil. Po tragédii jezuitské profesorské komunity, která působila na jezuitské Středoamerické univerzitě v San Salvadoru (a za občanské války byla v roce 1989 vyvražděna), tam odjel jako nově jmenovaný vicerektor a ředitel univerzitního Institutu pro lidská práva. Od roku 1992 působil deset let v Římě jako sekretář pro sociální spravedlnost na Generální kurii Tovaryšstva Ježíšova. V roce 2002 založil a osm let vedl africkou jezuitskou síť pro boj proti AIDS (AJAN), přičemž spolupracoval s Keňskou biskupskou konferencí a vyučoval v Nairobi na katolické univerzitě Hekima College. Po návratu do Říma byl od roku 2010 poradcem kardinála Petera Turksona, prezidenta Papežské rady pro spravedlnost a mír (Iustitia et pax). Od roku 2017 byl ustanoven jedním ze dvou podsekretářů oddělení pro migranty a uprchlíky papežského Úřadu pro integrální lidský rozvoj. Nyní je také jedním ze dvou zvláštních sekretářů říjnové zvláštní biskupské synody pro Amazonii. Papež František ho 5. října jmenoval kardinálem, o den dříve byl P. Czerny vysvěcen na biskupa.