Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor

    Odsouzeni ke svobodě (No. 5)

    Festival …příští vlna/next wave… se přelévá do Brna. Třídenní program zahájí v pátek 11. října 2019 na scéně HaDivadla inscenace Prešovského národného divadla Moral Insanity. Autorské monodrama herce Petera Brajerčíka a režisérky Júlie Rázusové vzniklo na motivy románu Umberta Eca Pražský hřbitov.

    Prostřednictvím hlavní postavy se odhalují kořeny bytostné nenávisti, z nichž vyvěrají antisemitské a šovinistické názory, rasismus a potřeba ovládat druhé. Ředitelka „nextky“ Lenka Dombrovská nazvala Brajerčíkovo intenzivní sólo jakýmsi spíláním všemu a všem.

    Sešli jsme se na šibeničních deset minut. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme na diskuzi po představení. Mezitím si vstřícný pohodář Petr Bajerčík „odskočil“ na scénu a na dobrých 70 minut se proměnil v nenávistné monstrum, spílající publiku a celému světu.

    Román Umberta Eca Pražský hřbitov mi na první pohled nepřipadá jako látka vyloženě vhodná k dramatizaci. Proč jste si ho vybral?

    Na počátku byla moje potřeba se někam herecky posunout a napadlo mne, že ideální příležitostí k otestování mých limitů by mohlo být monodrama. Oslovil jsem režisérku Júlii Rázusovou, protože z naší předchozí spolupráce vím, že je velmi náročná. Rád si tímto způsobem komplikuji život. Pod takovým vedením jsem mnohem víc efektivní.

    Pokud se nemýlím, pro vás oba to byla vůbec první zkušenost s monodramatem.

    Ano. Júlia ale chtěla, abych námět vybral a přinesl já. Abych vybral něco, co mi bude blízké, co bude vyjadřovat nějaký můj názor a za čím si budu stát. Když se blížil deadline, navrhl jsem právě román Pražský hřbitov, který mě hodně ovlivnil. Je situovaný do doby před nějakými sto, sto padesáti lety. Umberto Eco je historicky velmi přesný a vy si uvědomíte, že od té doby se v podstatě nic nezměnilo.

    V jakém smyslu?

    Všechny falešné zprávy, hoaxy, konspirační teorie a celý tento fenomén, který dnes vnímáme jako cosi nového, existoval už v l9. století. Pouze možnosti se zrychlily. K šíření pamfletu nepotřebujete dva týdny, dnes to díky informačním technologiím trvá jen od večera do rána. Prostředky a efekt ale zůstávají stejné. Režisérka si knihu přečetla a dala mi za pravdu. Byla přesvědčena, že najdeme styčné body, na kterých bychom mohli vystavět text a celou koncepci.

    Zabýval jste se tematikou rasismu, falšování historie a zkreslování informací už předtím?

    Zajímá mě politika, různé formy sdělování informací, ať už prostřednictvím mainstreamových medií nebo těch alternativních. Vnímám veškeré okolní dění, snažím se budovat si kritický názor a témata z Ecova románu se mi zdála velmi aktuální. Předtím jsem se jimi ale nijak podrobně nezaobíral. Pouze jsem je vnímal ve svém okolí a snažil jsem se je správně identifikovat.

    Nebojíte se, že v některých divácích upevňujete radikální postoje nebo jim poskytujete návod?

    Zajímavá otázka. Inscenace v podstatě nabízí dokonalý návod. Náš antihrdina je totožný s literární postavou Simoneho Simoniniho. Umberto Eco o ní údajně prohlásil, že chtěl vytvořit nejhorší charakter v historii literatury. Snažím se vložit tuto energii do své postavy. Svoje názory si obhajuje, má je podložené, k tomu jsme přidali jistý rodinný background, z něhož vychází. Pochopitelně je to trochu personalizované. Při přípravě jsem čerpal z vlastních zkušeností a z prostředí malé dědiny na Spiši, ve které jsem vyrůstal. Každé léto jsme v noci vybíhali s pálkami na zahradu, protože lidi nám běžně kradli psi nebo brambory. Vyrostl jsem v tom a chápu tu mentalitu. Nic není černobílé.

    V závěru inscenace se ale posouváte do obecnější roviny a hlavně do současnosti.

    Ano, navazujeme na aktuální politickou situaci na Slovensku a v Evropě. Protože to, co se stalo před necelými dvěma lety /vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové/, rezonovalo napříč Evropou. Myslíme si, že právě závěr inscenace by měl divákovi ukázat, že to celé je prostě šílenství. Proto i název „Moral Insanity“. Morální šílenství.

    Zaznamenal jste nějaké překvapivé reakce z publika?

    Prvních dvacet minut představení se hodně podobá začátku knihy. Protagonista nadává na všechny a na všechno včetně žen a stalo se nám, že jedna divačka nahlas vykřikla, že tohle je už příliš. Odpověděl jsem jí v duchu charakteru postavy, že pokud se jí to nelíbí, může odejít. Ale zůstala a nakonec asi celý ten koncept vstřebala. Jinak co se týče zpětné vazby, pár lidí, kteří to viděli opakovaně, mi říkalo, že v tom pokaždé objevili zase něco nového a že z toho způsobu uvažování mrazí. Ono to nemá vyloženě ucelený děj, je to spíš taková sprška myšlenek na dané téma, vzbuzující různé asociace. Performance. Často mám pocit, že si divák evokuje svoje vlastní věci a zkušenosti. Něco, co se dělo a děje kolem něj. Každý si to vlastně aplikuje na sebe. Mrazivá síla té inscenace tkví ve vědomí, že je to všude kolem nás, a pokud si nedáme pozor, může se to kdykoli zvrhnout. S postavou se ale nikdo nikdy neztotožnil, pokud vím.

    Přesto říkáte, že v rámci Slovenska se dají výraznější divácké reakce do budoucna očekávat.

    Nikdy nevíte. Během jednoho jiného představení se třeba stalo, že se divák postavil a hajloval. V listopadu chystáme dvě představení Moral Insanity pro školy, tam jsem zvědavý na reakce. Když vzpomenu jeden z nejkultovnějších divadelních festivalů v Martině… Publikum se skoro hodinu smálo. Hodně. Seděli v něm přitom mí kolegové a ostřílení diváci. Někteří se mi pak svěřili, že až po rozsvícení dvou svíček na konci si uvědomili, čemu se smáli. Na Slovensku jsem známý jako Lacko z Horní Dolní, postava z jednoho komediálního televizního seriálu. Do divadla na mě pak přijdou i lidé, kteří ten seriál dvakrát týdně sledují. Přijdou na Lacka z Horní Dolní a dostanou toto.

    Mají s tím problém?

    Nemyslím. Důvod, proč mě přitahoval tento román je, že mě zbavil strachu z toho, že s informační válkou nás čeká temná budoucnost. Kampaně východu proti západu, konspirační teorie… Žil jsem v tom a uvažoval, zda vůbec budu chtít přivést do této doby nějaké děti. Když jsem si přečetl tento román, zjistil jsem, že vlastně o nic nejde. Bylo to tu a přijde to znovu, tak jako tak se všechno bude opakovat. Přece nebudu řešit globální problémy. Navzdory všemu děsivému, co se za tím skrývá, jsem po přečtení knihy pocítil úlevu. Na svém malém písečku mohu udělat všechno proto, aby se to nestalo, ale jinak ty věci nemám šanci ovlivnit. To je sdělení, které bych touto inscenací rád přenesl na lidi. Nepodléhejme panice.

    V současné době účinkujete ve třech inscenacích Prešovského národného divadla, které vzniklo v roce 20l3 jako nezávislá scéna. Přídavné jméno „národní“ v názvu působí poněkud absurdně. O to víc, že toto divadlo nemá ani stálou scénu.

    Divadlo založily v roce 20l3 moje spolužačky z bratislavské Vysoké školy múzických umění, dramatička Michaela Zakuťanská a režisérka Júlia Rázusová. Spolupracovali jsme už v době studií. Ony se po absolutoriu rozhodly vrátit domů do Prešova, na opačnou stranu republiky. Mně se líbilo, že chtějí pracovat v rodném městě a obohacovat kulturu ve svém regionu. Součástí jejich plánu bylo zapojit do spolupráce s PND herce z východního Slovenska. Přízvisko národní je asi spíš recese.

    Založily novou scénu proto, že je východní Slovensko na kulturní a divadelní stánky chudší?

    Nevím, nejsem dostatečně kompetentní na tuto otázku odpovědět. Ekonomická situace na východě Slovenska je podstatně jiná než třeba v západní polovině. A Bratislava je ekonomicky ještě silnější. Průměrné platy jsou tam na úplně jiné úrovni. Divácká koupěschopnost na východě je oproti tomu mnohem slabší. Obecně lidé často odcházejí za příležitostmi tam, kde se mohou uplatnit. Herci a režiséři obzvlášť. V Bratislavě je to hodně centralizované, ale už se to mění. Hodně lidí se vrací do regionů a nezávislá kultura se posouvá. Svědčí o tom i výsledky divadel.

     

    /spolu s autorkou se ptali i účastníci divácké diskuze/


    Komentáře k článku: Odsouzeni ke svobodě (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,