RECENZE: Příběh Roberta Rachardža jako interaktivní hra

Kdo jde na Putinovy agenty s představou apelativního politického divadla, bude nejspíš zmaten. Do sálu jsou diváci vpuštěni s tím, že se stávají účastníky hry. Jsou rozmístěni do čtyř sektorů a civilně oděný herec Petr Vančura s mikrofonem v ruce před ně přistoupí jako průvodce sociálním trenažérem.

A začne interaktivní hra. První dva sektory jsou realisticky vystavěny na scéně. Sektor A představuje tržnici kdesi na Kypru, v níž první řada předvybraných diváků sehraje prodejce i nakupující dovolenkáře.

Béčko tvoří kancelář s úředníky podrobenými nátlaku šéfa (Petr Vančura), Céčko je byt umístěný vzadu nad hledištěm s oslavou silvestrovského večírku a Déčko tvoří většina diváků usazených v hledišti a představujících diváky v kině. Jejich úkolem je sehrát co nejvěrohodněji reakce diváků sledujících horor.

Premiérové publikum na hru ochotně přistoupilo a většina ji přijala jako dobrou zábavu. Těch, kteří si kladli otázku, co má to interaktivní juchání společného s příběhem Roberta Rachardža, natož pak s existencí agentů v naší společnosti, bylo pomálu.

Až po hodině se do hry vnoří příběh ruského agenta, aby byl po zbývajících dvacet minut odvyprávěn a ilustrován technikou live cinema, a to s využitím natočených záběrů ze sektorových hrátek.

Myšlenka, že Putinovým agentem může být kdokoli z nás neboli že hra ruských tajných služeb neskončila, je celkem jasná. Ale lze se obávat, že její apelativnost dokonale překryl zábavný charakter interaktivní hry. Místo politického divadla kolektivní divácké hrátky.

Řada diváků si na konci libovala, jak si pěkně zahráli. O Robertu Rachardžovi, nebo dokonce o agentech mezi námi uvažoval jen málokterý z nich.

Snad si alespoň v programu přečtou fragmenty z výzkumu, který tým Petry Tejnorové podnikl, a dodatečně je zamrazí. Mrazivý zážitek na pomezí divadla a filmu, jak je inscenace anoncována, se totiž nekonal.

Hodnocení 60 %