Článek
Loni jste vydal EP United State, první novou muziku Freak Power po více než dvaceti letech. Proč na to podle vás byl správný čas?
Měl jsem pár písniček, které jsem si přál vydat, a zněly mi jako Freak Power. Navíc jsme si s kapelou přáli koncertovat, takže se nám zdálo jako dobrý nápad společně s turné vydat něco nového. Sice jsme nezbořili hitparády, ale měl jsem dobrý pocit.
S novými písněmi jsem byl spokojený. Takhle by Freak Power dnes zněli. Novinky svým způsobem taky zachycují energii koncertů, které jsme od devadesátých let odehráli. Letos jsem nic nového nevydal, víceméně jsem si vzal tvůrčí volno, ale příští rok plánuji navázat.
Jde o čtyři nové písně. Zahrajete je v Praze všechny?
Kapela umí všechny, nejvíc hrajeme Soul Clap a Revolution. The Dollar tak často nezařazujeme, i když je podle mě docela zábavná. Ani Hear My Call nehrajeme, i když je skvělá. Ale je jasné, že lidi, kteří přijdou na koncert, zajímají spíš staré písně.
V minulosti jsem se vás ptala, jaký je přínos Freak Power k historii hudby, a vy jste řekl, že žádný. Nicméně i po dvou dekádách od vydání vašich dvou alb chce řada lidí slyšet váš koncert. V čem je podle vás síla vaší hudby?
Je pravda, že se stále najde dost lidí, kteří Freak Power poslouchají, což je velmi milé. Minulý rok jsme hráli v Bulharsku a venku před klubem byla fronta plačících lidí, kteří se nedostali dovnitř. To je úžasné. Víme, že jsme obzvlášť ve východní Evropě dost lidí chytli za srdce.
Co je charakteristické pro Freak Power? Nechce se mi to rozebírat, jednou z těch věcí, která je asi specifická, bude můj hlas. Je to trochu funky, trochu rock. Na začátku jsme si připadali tak trochu jako Red Hot Chili Peppers, které jsme měli všichni rádi.
Když se Norman Cook rozhodl pro sólovou kariéru jako Fatboy Slim a opustil Freak Power, zlobil jste se na něj?
Bože, vůbec ne. Jsem realista. Norman měl šanci objíždět svět, vydávat alba a vydělávat peníze, nebo se mohl rozhodnout zůstat s námi v dodávce a moc nevydělávat. Udělal to, co by udělal každý normální člověk. Každý, kdo je schopný racionálního myšlení, by se rozhodl stejně. Nikdy jsem se na něj nezlobil.
Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky z doby, kdy jste se společně kodrcali v dodávce?
Mám mnoho krásných vzpomínek už na hraní s kapelami před Freak Power. Měl jsem štěstí, že jsem hrál se skvělými jazzmany, a koncerty jsem miloval, protože byly daleko snazší než hrát s Freak Power. Je totiž jednodušší, když se můžete soustředit jen na hru na trombon než ji střídat se zpěvem, což bylo dost náročné. Vlastně to byla docela zvláštní doba.
Proč?
V Evropě jsme měli velký úspěch s deskou, ale náš vrchol byl, když se nám dařilo vyprodávat prostory pro šest tisíc lidí. Myslím, že to stačilo. Když se ohlédnu za dvaceti posledními lety, říkám si, že kdybych chtěl kapelu celou dobu udržovat naživu, asi by to bylo reálné a nyní by se nám nejspíš docela dařilo. Některé kapely ze stejné doby nepřestaly koncertovat a daří se jim skvěle. Upřímně řečeno jsem ale rád, že jsem uplynulé dekády na turné nestrávil.
Hráli jsme občas a užili si to, ale nepřetržitá turné jsou náročná. Mám pocit, že jsem v životě strávil až dost času výhledem z okna dodávky na německou dálnici. Už tehdy mi bylo jasné, že to nebude celý můj život. Někdo to miluje, ale já až tak ne.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste s koncertováním skončil nadobro?
To zase ne. I když se obávám, že nyní je vlastně docela možné, že se do Evropy už tak často nepodíváme. Je možné, že s brexitem to pro nás už vůbec nebude dostatečné. Jsme kapela, která na koncertu v Evropě nevydělá zrovna balík. Dodatečné náklady, které může brexit způsobit, mohou přinést obtíže.
Ale kdoví, už roky sedíme na okraji útesu. Je to otravné. Představu, že odejdeme z Evropské unie, pořád nenávidím, jsem zarytý odpůrce brexitu. Tři roky po hlasování nemáme vůbec představu, co přinese.
Co vám v poslední době jako hudebníkovi dělá radost?
Navzdory tomu, co jsem řekl o turné, jsou pro mě pořád největším zdrojem vzrušení koncerty. Miluji, když jsem na pódiu a hrajeme. Miluji zpěv. A jsem rád součástí kapely, obzvlášť své současné. Na pódiu máme zvýšené mimosmyslové vnímání, což se děje většině kapel. Přináší pocit, že jsme na sebe napojení.
Mimochodem věřím, že jsem jeden z nejméně egoistických kapelních lídrů na světě. Nedávno mě fascinovala vokalistka, která řekla, že nechce přitahovat pozornost, že se mají lidé dívat na mě. Ale já chci, abyste se dívali na mou kapelu, protože jsou v ní vynikající muzikanti. Chci, aby všichni byli sami sebou.
Může se vám hodit na Seznamu: