Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Diana Vargas
Synodální cesta plánovaná na příští leden jako by rozdělila německé katolíky do dvou táborů na „reformní“ a „konzervativní“ křídlo. Kritici Synodální cesty se rádi prezentují jako obhájci jednoty a zastánci pravé víry. Vypadá to, jako by před věřící a teology byla postavena volba: buď jednota se světovou církví, nebo národní církev. Buď evangelizace, nebo strukturální reformy. Julia Knop, profesorka dogmatiky na univerzitě v Erfurtu, upozorňuje na to, že alternativy ve skutečnosti takto postaveny nejsou. Pravdu poznáváme v čase. I ve strukturách se odráží duch doby. Neexistuje volba buď svátost, nebo funkce, buď pověření, nebo uschopnění. Ani o ženách neplatí buď poslušnost Ježíšově vůli, nebo boj o jejich práva. Kdo se domnívá, že pro katolíka existuje taková volba mezi být a nebýt, podporuje rozdělení, před kterým údajně varuje. Je třeba nezdravé církevní struktury identifikovat ve světle evangelia a s pomocí stejného evangelia je korigovat.
O směřování Synodální cesty se mezi biskupy vedly debaty i na podzimním zasedání DBK ve Fuldě. Ani tam se nedaly přehlédnout názorové rozdíly. Mezi biskupy jsou někteří natolik opatrní, že by jim bylo milejší, kdyby nápad se Synodální cestou úplně zapadl. K těm patří kromě kardinála Woelkiho i řezenský biskup Rudolf Voderholzer. On i Woelki hlasovali v závěru zasedání DBK jinak než většina, byť se od Synodální cesty nedistancovali docela. Synodální stanovy, o něž tu šlo především, formálně rozptýlily obavy Vatikánu z progresivistického schismatu. Závěry synody musí odsouhlasit dvoutřetinová většina celého grémia, k níž je navíc nutný souhlas biskupů. V otázkách překračujících současný kanonický kodex (1983) se záležitosti zašlou do Říma jako podnět k jednání. Synodální cesta si tak nečiní nárok na rozhodování celocírkevních záležitostí.
Zatímco biskupové jsou s odhadem budoucích změn spíš opatrní, ze stran laiků zaznívají hlasy radikálnější a ráznější. Viceprezidentka ZdK Claudia Lücking-Michel pozoruje ve věci celibátu u biskupů údajně „velkou ochotu a vědomí toho, že se něco musí změnit“, což napovídá, že by si přála zdobrovolnění celibátu. Lücking-Michel patří k hlasitým zastáncům přístupu žen ke kněžskému svěcení. Teolog a psychoterapeut Wunibald Müller vyzval německé biskupy, aby se vzdali čtvrtiny svého příjmu ve prospěch nadace pro odškodnění obětí sexuálního zneužívání. Müller se tomuto tématu věnuje dlouhodobě. V letech 1991-2016 byl vedoucím rekolekčního domu v Münsterschwarzachu, který nabízí kněžím, řeholníkům a pracovníkům v pastoraci mimo jiné pomoc pro pochopení vlastní sexuality.
Wunibald Müller navazuje na obecné mínění, podle něhož je skandál se sexuálním zneužíváním v Německu dosud řešen velmi pomalu. Ani rok po zveřejnění výsledků MHG-Studie (Výzkum veřejného mínění o sexuálním zneužívání, který zadala DBK) není podle odborníků ani obětí vidět dostatečný pokrok. Müller sice oceňuje, že při vnímání závažnosti tohoto negativního jevu církev udělala za posledních 20 let obrovský pokrok, trvalo jí to ovšem velmi dlouho. Biskupové podle něj nepochopili, že teď je před nimi poslední možnost získat zpět alespoň trochu věrohodnosti. Müller patrně není daleko od pravdy; řezenský biskup Voderholzer je přesvědčen, že témata Synodální cesty se zcela míjejí se skutečnými důvody krize víry. Podle něj je „pseudovědecké“ předpokládat, že sexuální zneužívání souvisí s celibátem a zneužitím moci nebo že by bylo nutné řešit sexuální morálku a postavení ženy v církvi.
Samotná témata pro Synodální cestu přitom poskytují poměrně široký záběr zpracování. Kritici vnímají její čtyři pracovní skupiny ve zkratce jako „celibát, kněžství pro ženy, sexuální morálka a homosexualita“. Uprostřed jednotlivých pracovních skupin je ovšem možné vykrystalizování jak skutečně radikálních, tak poměrně krotkých názorů. V tématu zneužití moci je možné vyslovit rázný požadavek na vyvození osobní odpovědnosti za krytí pachatelů, nebo třeba jen teoretické zmapování mechanismů, jakými ke zneužití moci dochází. Téma sexuální morálky může podnítit diskuse o „manželství“ homosexuálů, stejně jako „jenom“ revizi tolik diskutované sexuální morálky v oblasti manželské intimity. Téma celibátu nemusí vystavit pochybnosti hodnotě a smyslu této kněžské životní formy a diskuse o úloze ženy v církvi nemusí nutně vyústit v požadavek kněžského svěcení žen.
Synodální cesta německých katolíků by měla být pozváním k dialogu. Především k dialogu mezi biskupy a laiky, příslušníky služebného a všeobecného kněžství. Církev by ze své podstaty měla být nejsvobodnějším prostředím. Někteří z nositelů všeobecného kněžství se tedy ptají: Jak to, že není? Jak to, že každý, kdo chce o něčem diskutovat, klást otázky, se hned stává podezřelým? Neměli by právě zastánci tzv. „jednoty a evangelizace“ hledat dialog a cestu k nové věrohodnosti?
Kardinál Marx každopádně ubezpečuje, že žádná zvláštní německá cesta mimo Řím nebude. Němečtí katolíci jsou však připravení dodat světové církvi diskusní příspěvky. Rozpor mezi naukou a životní realitou je vnímán delší dobu, proto je třeba klást důraz na dialog. Synodální cesta jako duchovní proces pomůže vyslat silné znamení církve směrem k veřejnosti.
Zájem o tento vnitrocírkevní proces je obrovský. Německá církev v nedávné minulosti zaznamenala silný odliv věřících. Tito lidé neztrácejí víru v Boha, nýbrž důvěru v církev jako instituci. Mezi nejangažovanější příznivce z řad biskupů patří mohučský Peter Kohlgraf. Podle něj je třeba hovořit i o věcech vnímaných dnes jako kontroverzní (např. o svěcení žen), byť v nejbližší době není šance na jakýkoliv posun. Jde však o to, změnit způsob myšlení a vést diskusi, která byla dosud bezprecedentně odmítána. Počet kritiků je výrazně nižší, ač o to hlasitější. Ke kritikům patří např. Fórum německých katolíků (Forum Deutscher Katholiken).
