Co se v kosmu naučíš…

The Financial Times ho zařadily mezi stovku „nejchytřejších občanů střední a východní Evropy, kteří proměňují společnost, politické i podnikatelské prostředí a vymykají se svěžím přístupem k řešení současných problémů“. Tím výčet mediálních zářezů osmadvacetiletého strojaře zdaleka nekončí – není moc jiných českých vědců, kteří by se dočkali svého módního editorialu.

Honza, kterého už při studiích proslavily jeho popularizátorské profily na Instagramu a Facebooku, je pozorností stále trochu zaskočený. Sám ale upozorňuje na to, že je věda ve veřejné diskuzi podreprezentovaná – ostatně na červnové letenské demonstraci mluvil mezi herci a zpěváky jediný vědec. Tak chytil příležitost popularizovat vesmírný výzkum za helmu od skafandru.

Seznámili jsme se před dvěma lety na večírku – proto si nebudeme hrát na „pane inženýre“ a „pane redaktore“.

Jan Lukačevič

Narodil se v roce 1991 v Brně. Vystudoval Fakultu strojní ČVUT, se stáží na École des Ponts ParisTech. Doktorát si dělá na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Je zaměstnancem Oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry na Akademii věd. Externě spolupracoval s NASA i ESA. Na České zemědělské univerzitě vede tým mladých biologů a informatiků Marsonaut, zkoumající možnosti pěstování zeleniny na Marsu.

Zaujalo mě, že máš v počítači složku na internetové hejty. Kdo může hejtovat obrázky mlhovin?

Často to jsou anonymní účty bez fotky a bez sledujících. Ale třeba na Instagramu je to ještě docela čistý. Mnohem horší jsou facebookové diskuze pod klasickými mediálními výstupy.

Co je dráždí? Že je podle tebe Země kulatá?

Spíš to odráží vnímání vědy v zajetí různých stereotypů. Často lidi píšou, že jsme mimoni, kteří utrácejí peníze za zbytečné věci, že chceme letět do vesmíru, když ničíme vlastní planetu. Mají to jako hromosvod různých frustrací.

Popravdě – na to, proč lítat do vesmíru, když máme dost problémů tady, jsem se chtěl zeptat taky.

Jenže ono to není buď lítání do vesmíru, nebo řešení problémů na Zemi. Je tam spousta průniků. Že teď hoří tak velké lesní plochy v Brazílii, na Sibiři, v Angole nebo v Kongu, víme díky tomu, že všechno sledujeme z vesmíru. Ze země ty požáry nejsou pořádně vidět a obraz si neuděláš ani z vrtulníku, protože ten ty plochy nepřeletí. Satelitní data jsou nenahraditelná i při sledování dlouhodobých trendů koncentrace různých plynů v atmosféře. NASA to má velmi pěkně zpracované na webu Climate.nasa.gov, kde přístupně ukazují, co všechno kosmický výzkum dělá pro sledování a řešení krizových situací na Zemi. A to je pořád ještě relativně malá část přínosů.

Když se zeptám jako v Životu Briana – co nám tedy kosmický výzkum dal kromě sledování požárů a koncentrace skleníkových plynů?

U sledování bychom mohli zůstat ještě dlouho: ze satelitních snímků víme, jak se šíří sucho nebo mizí ledovce. Cokoliv se dá pozorovat v libovolném spektru, to pozorujeme. Ale když změním téma – využíváme na Zemi spoustu technologií a spin-offů vycházejících z vynálezů primárně určených pro kosmický výzkum. Azbest nahrazujeme šetrnými izolačními materiály, v rozvojových zemích čistíme vzduch a vodu metodami vyzkoušenými v kosmu. Spoustu příkladů bychom mohli najít v medicíně a ochraně zdraví: naslouchátka, běžecké pásy… Algoritmus určený k čištění snímků z Hubbleova vesmírného teleskopu se používá v mamografech. Díky tomu stoupla úspěšnost identifikace nádorů prsů.

Cože?

Když teleskop v roce 1990 vynesli na oběžnou dráhu, museli řešit problém s křivým zrcadlem a obecně s kvalitou snímků. Jak vyčistit data, abychom dostali ostřejší obraz. V podstatě stejný algoritmus dnes čistí snímky z mamografů.

To je dobrý.

Podle mě to bude podobné i u příštích letů s lidskou posádkou, které se budou prodlužovat a na nichž bude nutné recyklovat, co nejlíp pracovat s omezenými zdroji. Což je velká výzva i pro nás: s postupem klimatické změny nejspíš velké oblasti zasáhne sucho a dojdou v nich tradiční suroviny. Čím líp se naučíme pracovat s odpadem, tím pravděpodobnější je, že klimatickou krizi když ne zvrátíme, tak minimálně výrazně zbrzdíme. Kosmické lety fungují jako laboratoř.

Co dalšího v novém čísle

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.

---

Koupit Finmag

A není trochu overkill dělat si laboratoř ve vesmíru? Někteří namítají, že je pro záchranu civilizace nejdůležitější zbavit se kapitalismu a právě téhle ideologie technologického růstu.

Overkill to není. Změna společenských paradigmat je extrémně složitá a bude k ní docházet jen postupně. Rozumnější mi přijde využít těch stávajících správným způsobem. Jsem idealista a snažím se podle ideálů orientovat v životě, zároveň ale vnímám realitu takovou, jaká je. Jít do boje o naši budoucnost s tím, že budu naprosto nekompromisní, je jako snažit se prokousnout kovová vrata a divit se, že to nejde.

Proti zdi jde třeba Greta Thunbergová. Vlastně další popularizátorka, s tím sloganem Stojíme za vědou…

Na sítích sleduju, kolik lidí tím vytáčí, protože si vědu představují jinak. Je to paradox: vědě je jedno, co si o ní lidi myslí. Není to dogma, ale přístup k získávání a ověřování informací.

V něčem tu podezřívavost chápu – zažil jsem už několik proměn vědeckého konsenzu, nebo aspoň jeho mediálního obrazu. Třeba jestli jíst, nebo nejíst vajíčka.

Tyhle lékařské studie bývají úplně mimo. Všechno, co se týká člověka, je extrémně komplikované. U monitorování globálních ukazatelů je to jiná. Na druhou stranu se kloním spíš ke zdrženlivosti a je dost vidět, že média ne. Potřebují mít téma, které by prodala. Tak přichází náš oblíbený sluha, ale špatný pán – strach.

A není strach nakonec efektivní?

Tak napůl. Funguje jenom na lidi, kteří ho cítí. Ne na psychopaty, co se nebojí. Tohle je fundamentální problém snahy najít řešení: teď je to na lidech s rozhodujícími pravomocemi a ti tam tu emoci často nemají.

Jak na ně?

Přes jejich ego a ješitnost.

Můžete být prezidentem, na kterého bude svět vzpomínat za tisíc let, protože ho zachránil?

Jasně! Ale ne na všechny platí stejné zbraně. Je to jako hrát strategii na počítači – musíš správně nakombinovat jednotky, aby každá fungovala na slabiny jednotek protivníka. I ten strach už spoustu lidí přiměl k tomu, aby omezili spotřebu masa nebo třídili. Ale hlavní problém je pořád o X úrovní výš, tam, kde se rozhoduje, kolik se čeho vyrobí, kam se to poveze a jak moc se u toho bude ničit životní prostředí.

Tak teď ze Země do vesmíru. Kdo bude první na Marsu? Američan? Evropan? Číňan? Ind?

Tipnul bych Američany nebo americko-evropskou posádku. Za prvé k tomu mají nejblíž historicky, za druhé jsou tyhle cesty konzervativně naplánované a NASA k tomu vytrvale směřuje.

Na který rok by sis vsadil?

Američané chtějí na Mars přes Měsíc, na kterém plánují zůstat v roce 2028 nebo 2029 nastálo a odtud se na přelomu dvacátých a třicátých let vypravit na oběžnou dráhu Marsu s lidskou posádkou. Roku 2033 by pak první člověk přistál na jeho povrchu. Je to extrémně závislé na tom, jak bude vypadat financování NASA a jaká bude společenská nálada. Ale třeba Donald Trump má tohle hrozně rád, právě proto, že to funguje na jeho ješitnost.

Jsou i jiné než symbolické důvody, proč na tak riskantní cestu poslat lidi?

Například zrychlení výzkumu. Při nejvzdálenějším postavení Země a Marsu je prodleva v komunikaci 34 minut. Kdybys měl řídit auto tak, že jednou za půl hodiny mrkneš před sebe, pojede se ti blbě. A to by se dalo eliminovat přinejmenším tím, že lidi dostaneš na oběžnou dráhu, odkud budou ovládat roboty. Ty dnes fungují v poloautomatickém režimu. Přes den vykonávají příkazy, které pravidelně dostávají z velitelství. Tam se průběžně vyhodnocuje mimo jiné to, v jakém se pohybují terénu – když do něj stroj jednou zapadne, už z něj nevyjede a celá mise jde do kopru.

Jak se díváš na dobývání vesmíru soukromníky, třeba Elonem Muskem?

Obecně to není špatná věc, ale specificky Musk dělá čas od času věci, které oboru a objevování vesmíru nepomáhají. Třeba když do vesmíru poslal to svoje auto. Funguje něco, čemu se říká planetární ochrana: všechno posílané do vesmíru se pečlivě sterilizuje, aby se zabránilo jeho kontaminaci. To Musk evidentně neudělal. A pak jsou velkým problémem jeho nerealistické časové prognózy. Řekne třeba, že bude za dva roky na Marsu. Sám ví, že to není pravda. Nebo aspoň doufám, že to ví. Jenže potom musejí kosmické agentury čelit dotazům, proč jim to trvá patnáct let. Nemůžou si přitom dovolit říct, že Musk kecá, pořád je to jejich subkontraktor, který pro ně vyvíjí technologie. Hodně toho dělá jen na efekt. Když chtěl dostat ty kluky z thajské jeskyně v ponorce, tak jsem jenom zvedal obočí.

Napadá tě nějaký antimusk, který toho pro kosmický výzkum dělá hodně, a nikdo o něm neví?

Třeba Jeff Bezos (majitel Amazonu a soukromé kosmické agentury Blue Origin, pozn. red.). Přistupuje k tomu opačně: drží vývoj pod pokličkou, stranou lidí, jen občas relativně potichu otestují raketu.

A ve veřejném sektoru, třeba v NASA?

Síla NASA je právě v tom, že mají hromadu lidí pracujících v součinnosti a nevyčnívá z toho žádný memelord a král Twitteru. Vyzdvihl bych třeba jejich Laboratoř proudového pohonu, JPL, kde vyvíjejí ty nejzajímavější věci jako marsovská vozítka, ale přitom nemají tendenci nafukovat bubliny. Jestli bych chtěl někam na stáž, tak tam.

Kdybys jim poslal životopis, pomohla by ti ocenění jako to od The Financial Times?

Ledaže bych se rozhodl přihlásit na stáž do PR oddělení.

Kudy tam tedy vede cesta?

Kdybych to věděl, tak tam asi jsem. Americký kosmický výzkum je do velké míry specifický tím, že je hromada pozic přístupná jen americkým občanům. Každopádně mám tolik starostí tady, že nevím, jestli bych tomu úplně pomohl, kdybych začal rýpat do dalšího projektu.

Tak pojďme ke tvé současné práci. Byls tváří vývoje antény, která bude při příští misi na Mars detekovat v atmosféře blesky. Teď jsem zaslechl, že odcházíš.

To by mi asi ublížili, kdyby slyšeli, že jsem byl tváří projektu. Je otázka, jestli to byla čistě moje chyba, nebo nějaký šum mezi mnou a médii, když se mi nepovedlo předat informaci, že na tom dělá tým hromady šikovných lidí a moje role byla menší, než mi proti mojí vůli přisuzovali. Mým největším příspěvkem byl vývoj a testování přípravků určených k vibračním testům antény.

Fotografoval Jan Zátorský

Co už vyrostlo týmu, se kterým se Jan Lukačevič snaží pěstovat zeleninu v marsovských podmínkách? Na čem teď bude pracovat? Proč není rozumné usilovat o kontakty s mimozemšťany? A nejsou už mezi námi? Odpovědi najdete v druhé polovině rozhovoru tu najdete v novém Finmagu a ten najdete ode dneška v trafice. Nebo si ho můžete koupit přes web – elektronicky i na papíře.