Manželé z Lubence oživují prastaré řemeslo, dostali ocenění Živnostník roku

  7:08
Manželé Richard a Jitka Kantovi z Lubence na Lounsku se už 26 let věnují výrobě vitráží. Jde o umělecké řemeslo známé už z dob antiky. Nedávno za svoji práci získali krajské ocenění Živnostník roku.

„Manželka je tady šéf, té se na všechno ptejte,“ vítá mě s úsměvem Richard Kanta. Právě jsem vstoupila do kouzelného světa barevných skleněných mozaik firmy Skloart v Lubenci.

Richard s Jitkou jsou manželé, spolupracovníci a tvoří dobře fungující tým. Šestadvacet let se věnují prastarému uměleckému řemeslu známému už z doby antiky – vitrážnictví. Sklo zušlechťují i dalšími výtvarnými prostředky – mozaikou či malbou.

Co pro vás ocenění Živnostník roku Ústeckého kraje znamená?
Jitka: Ocenění naší práce nás velmi těší. Jsem ráda, že malé podnikání je bráno vážně, protože mě v posledních letech zaráží politika státu, v jejímž důsledku označení živnostník začalo být vnímáno pomalu jako sprosté slovo.

Fotogalerie

Vitrážemi se zabýváte oba, pracujete jako tým. Co kdo dělá?
Richard: Manželka je přes výtvarnou práci. Já vymýšlím, jak její vize po technické stránce zrealizovat.

Značka Skloart existuje už 26 let. Čí byl nápad, že budete podnikat?
Jitka: Mohu za to já. Pracovala jsem jako pedagožka a po revoluci jsem cítila nutkání tvořit a nebýt závislá na jiných lidech. K výtvarnému umění jsem měla odmala blízko, maminka je malířka. A k vitrážím jsem se dostala náhodou díky otci. Technologii jsem se učila samostudiem. V té době tu nebyla žádná škola, kde by vás naučili, jak na to. V začátcích mi velmi pomohl strýc, německý výtvarník, který mi zprostředkoval odbornou stáž v nejstarší vitrážnické dílně ve střední Evropě v Rottweilu. Podnikat jsme se s manželem učili „za pochodu“.

Vitráž se dělá dvěma technologiemi. Klasická, kdy se díly skel spojují olověným páskem, a mladší Tiffany, která je jemnější. Které dáváte přednost?
Jitka: Neupřednostňujeme ani jednu, obě jsou úžasné. Klasická olověná je bytelná a použití je především do velkých oken, stropů, velkých světelných obrazů. Tiffany je hravější a jemnější, která mi dává velký tvůrčí prostor.

Pod vitráží si většina představí hlavně zdobené okno v kostele či katedrále. Využití je ale mnohem širší. Kde všude se uplatňuje?
Richard: Podstatou vitráže je sklo a světlo. Nádherně doplňuje interiér, použití je jak u oken, tak stropů, předělových stěn, ve dveřích, mohou to být i světelné obrazy.
Jitka: Jsou to také různé svícny, vázy, lampy, šperky a další dekorační či dárkové předměty. Výjimečné jsou skulptury, které dělám, ve kterých se skloubí kámen a sklo. Spolupracuji s výtvarníkem Borisem Noskem, se kterým nyní děláme na plastikách, které možná poputují příští rok na Expo do Dubaje.

Co je charakteristické pro vaši práci?
Jitka: Máme svůj výtvarný rukopis, který naši zákazníci rozpoznají.
Richard: Abychom se udrželi na trhu, musíme neustále přicházet s novinkami. Je zlozvykem kopírovat a nemá smysl se u úřadů handrkovat, jestli jsme to vymysleli my dřív, nebo konkurence, tudy cesta nevede. Proto my musíme být šikovnější, estetičtější a kvalitnější. A myslím, že se to daří.

Kromě realizací vitráží pro privátní prostory máte řadu prací ve veřejném prostoru. Kde všude se s nimi můžeme potkat?
Jitka: Jednou z posledních realizací je rozlučková místnost v Žatci, kterou jsme dělali loni. Nyní pracujeme na interiéru žatecké radnice. Dělali jsme mimo jiné kaple v Liběšovicích, Podbořanech, Červené Vodě, kostel v Deštnici, výzdobu kaple chrámu sv. Mikuláše v Lounech. Vitrážové stropy máme v Anglii, v jižních Čechách, Karlových Varech – opravovali jsme i vitráže v karlovarském Grandhotelu Pupp a na dalších místech.

Ocenění manželé

  • Richard a Jitka Kantovi žijí a podnikají v Lubenci.
  • Jitka Kantová pochází z Mostu, vystudovala češtinu a výtvarnou výchovu. 
  • Richard Kanta pochází přímo z Lubence, studoval na Západočeské univerzitě fakultu strojní. 
  • Oba výtvarně inspirovala škola výtvarného myšlení profesorů Igora Zhoře a Jaroslava Brožka. 
  • Restaurovali vitráže v kostelech v Podbořanech, Broumově, Märingu nebo také vitrážový strop v Grandhotelu Pupp. 
  • V roce 2015 vytvořili rozměrnou vitráž Porta Bohemica – Brána Čech, která reprezentovala Ústecký kraj a Českou republiku na světové výstavě Expo 2015 v Itálii.

A co zahraniční zakázky?
Richard: Nejvýznamnější zahraniční spolupráce je s holandským partnerem, pro kterého vyrábíme výplně dveří. Každý týden tam odjede kamion s paletou vitráží a prakticky nás živí. Díky tomu se můžeme věnovat i restaurátorským zakázkám a jiným umělečtějším specialitám. Zákazníky máme také v Německu, Rakousku, Švýcarku, Rusku a Japonsku. Letos na jaře jsme tvořili velmi zajímavou a rozsáhlou zakázku pro anglické filmaře.
Jitka: Prestižní a velmi luxusní zakázkou je práce pro newyorského výtvarníka. S Kehindem Wileym spolupracujeme od roku 2014, kdy si nás vybral, a vytvořili jsme pro něj první realistické obrazy na sklo „černých svatých“. Letos pro něj děláme velký vitrážový strop v obdobném výtvarném stylu.

Mezi vaším sortimentem najdeme i skleněné výrobky jako různé sklenice, vázy, misky, talíře. Jde stále o užitné věci, nebo designovou dekoraci?
Jitka: Může být obojí. Snažím se, aby vše bylo užitkové. Nemám ráda, když je to schované někde ve skříni.

Na co jste za 26 let podnikání nejvíce hrdí?
Jitka: Nejvíce jsem hrdá na to, že jsme přežili všechna úskalí, která nám život připravil.
Richard: Naši zákazníci si nás cení pro vysokou kvalitu. Oproti konkurenci děláme špičkové výrobky. Od začátku jsme si nasadili jak v technologickém, tak výtvarném zpracování laťku velmi vysoko, kdy jsme měli na paměti, že jedinou chybou můžeme přijít o spoustu zákazníků, získat jediného je ale těžké. V horších časech se nám to vyplatilo. V době finanční krize, kdy nám vypadlo několik běžných zakázek, jsme díky naší reputaci a umu přešli na sofistikovanější práci.

Kolik máte zaměstnanců?
Jitka: Pracuje pro nás osm lidí. Ženy se věnují hlavně výtvarné činnosti a drobným zakázkám, chlapi dávají vitráže dohromady, „slepují“ sklo a provádějí montáž.

Nejste ale jen zavřeni ve své dílně. Angažujete se proti výstavbě hlubinného úložiště u Lubence, zajímáte se o historii a před lety jste se pustili do záchrany kostela sv. Jiljí v Libyni a rozhledny. Jak záchrana těchto památek začala?
Jitka: Před lety, jedno deštivé odpoledne, k nám přišel člověk, který na první pohled moc důvěry nevzbuzoval, a spustil, že když se zajímáme o regionální historii, měli bychom něco udělat s kostelem sv. Jiljí, který byl tehdy v dezolátním stavu. Že se jedná o evropský gotický unikát, nám pak potvrdila památkářka. Založili jsme spolek, za korunu odkoupili kostel od církve a pustili se do práce. V kostele jsme vybudovali unikátní vitrážové muzeum, návštěvníci tam mohou vidět okna s vitrážemi z různých období. V patře loni vzniklo regionální muzeum s archeologickými nálezy z okolí Lubence.
Richard: Musím smeknout před všemi, kteří s námi do toho šli a pomáhají nám se záchranou těchto unikátních památek, která není stále u konce. Podařilo se nám kostel a rozhlednu zachránit před zřícením.
Jitka: Plánujeme opravit cestu, která obě stavby propojuje, a vybudovat naučnou stezku s devíti zastaveními.

Jako manželé a spolupracovníci spolu trávíte prakticky celý den. Nelezete si na nervy?
Richard: Jsou dny, kdy se ani nevidíme. To, že se přes den střetneme, jsou spíše výjimky, jako například nyní kvůli vám. (směje se)

Kdo z vás v práci šéfuje?
Richard: Manželka.
Jitka: Manžel.

Umíte oddělit práci od soukromí?
Jitka: Ne, od rána do večera jsme v práci. A v noci často vymýšlím nové návrhy, co bychom mohli udělat.
Richard: Když mě ráno manželka probudí se slovy „Já jsem v noci přemýšlela“, jde do tuhého. (směje se)

Ve vašem obchodě mě kromě dekorativních skleněných vitráží, zdobeného skla, šperků a soch zaujaly obrazy. Kdo je autorem, paní Kantová?
Jitka: Já ne. Ty maluje moje maminka, které je 79 let. Jsem ráda, že stále spolu děláme výstavy.

Na závěr se zeptám, co byste si přáli?
Jitka: Hlavně bychom potřebovali šikovné a přemýšlivé pracovníky, kteří by tu káru s námi chtěli táhnout dál.
Richard: Také bychom už měli začít přemýšlet, komu řemeslo předat. Snad to jednou převezmou děti…