Za minulého režimu glorifikován, krátce po něm zatracován. Jan Žižka z Trocnova budí emoce i téměř šest set let od své smrti.
„V devadesátých letech se u nás konaly konference a semináře, které měly jeho úlohu a počínání trochu objasnit. Stále tu ale střet je. Mezi odborníky i laiky,“ říká starosta Přibyslavi Martin Kamarád.
Právě toto město je s Žižkou spojené. Při jeho obléhání husitský vojevůdce zemřel. Nešlo ovšem o zranění v boji, příčinou úmrtí byla s největší pravděpodobností jeho nemoc. A i o té odborníci na základě historických pramenů spíše spekulují.
Ve starých kronikách se psalo o úmrtí na následky hlízy, zduření uzlin při zánětu. Choroba je příznakem moru. Jenže kroniky roku 1424 mor v českých zemích nezmiňují, silně infekční nemocí se nenakazili ani lidé, kteří kolem Žižky byli v posledních hodinách jeho života.
Spekulovalo se proto i o otravě arsenem. Tuto příčinu smrti však vyloučilo zkoumání Žižkových kosterních pozůstatků. Ty byly objeveny v Čáslavi v roce 1910 a jejich pravost v 80. letech minulého století potvrdili maďarští vědci.
A tak Žižkovo úmrtí experti většinou přisuzují jinému hnisavému onemocnění. Domnívají se, že vojevůdci se vytvořil takzvaný karbunkl, velký zánětlivý útvar. Dnes jeho léčení vyžaduje chirurgický zákrok a antibiotika.
Odhalení mohylo bylo velkolepou událostí, přišlo 20 tisíc lidí
Místo, kde Jan Žižka skonal, dnes připomíná majestátní mohyla. Stojí v malém parku u silnice z Přibyslavi na Žižkovo Pole. Jen kousek od památné aleje se vypíná už 145 let.
O její výstavbu se zasloužil člen pražského Sokola a přibyslavský rodák Jan Otta. Podle návrhu architekta Antonína Wiehla ho vybudoval havlíčkobrodský stavitel Josef Šupich. Slavnostně byl pomník odhalen v roce 1874, kdy si národ připomínal 450. výročí Žižkovy smrti.
V době národního obrození šlo o velkolepou událost, kterou režíroval František Ladislav Rieger. Slavnostního aktu se podle dobového tisku účastnilo dvacet tisíc lidí.
Barvitě ho popisoval například časopis Světozor. „Při slavnosti této odělo se město Přibyslav v roucho slavnostní, ozdobeno jsouc bohatě věnci a nesčíslnými prapory v barvách národních. Na všech silnicích vedoucích do města postaveny byly brány. I sousední město Německý Brod bylo skvostně okrášleno. Velkolepé divadlo poskytovaly veliké ohně, které na vůkolních kopcích vzplanuly,“ napsal redaktor Světozoru.
Z přibyslavského náměstí tehdy vyšel průvod. „Kudy průvod se ubíral, stály nepřehledné davy lidstva. Za nekonečného volání slávy Žižkovy stržena byla rouška zakrývající dosud pomník,“ líčil Světozor.
Památník ve správě města nestrádá, Přibyslav ho má v úctě
Základ mohyly tvoří čtyřboký hranol složený z 67 kamenných kvádrů. Ty darovala různá města či spolky. Na mnohých kvádrech jsou jména sponzorů vytesaná, přidaná jsou i hesla. Například věta „Co neprorazí slovo, to rozbortí palcát“.
Nad hranolem je patro tvořené kamenným válcem s letopočty husitských bitev. Ještě výš stojí kamenný kužel, na jehož vršku je metr a půl vysoký kamenný kalich coby symbol husitství.
Ačkoliv se nachází v katastru Žižkova Pole, je pomník od roku 1916 v majetku města Přibyslav. I díky tomu je v dobrém stavu. Posledním restaurováním prošel v roce 2003. „Drobnější úpravy jsme dělali i před pěti lety a připravujeme další,“ podotkl starosta Kamarád.
Město by do pěti let, kdy bude mít Žižka kulaté výročí, chtělo obnovit především parčík okolo mohyly. „Trochu zdejší dřeviny prořezat, obnovit živý plot, opravit cestu,“ nastínil starosta.
Pro Přibyslav je Žižka osobnost, která tu zemřela. Nic víc
Letošní výročí úmrtí Jana Žižky si však Přibyslav připomínat nebude. Podle Kamaráda dostala přednost jiná kulatější a čerstvější výročí, třeba ta od listopadu 1989. I to je důkaz, že dnes už Žižka není tak oslavovanou osobností, jako tomu bylo před desítkami let.
„Bereme to čistě fakticky. Jan Žižka a jeho památník k Přibyslavi patří. Ať už byl jakýkoliv, je to významná osobnost českých dějin, která tady zemřela,“ říká Kamarád.
Obdobně je přijímán mezi samotnými obyvateli čtyřtisícového městečka. Podle jedněch je díky němu Přibyslav známá v celé republice, podle jiných jí Žižka uškodil, když jeho vojska po jeho smrti město vydrancovala.
Právě dobývání, drancování a vypalování měst, ale i jeho minulost coby lapky, zbojníka a žoldnéře, jsou důvody Žižkovy kontroverze. Kroniky a literární díla vesměs neskrývají obdiv k jeho válečnickému umění, nicméně se těžko smiřují s jeho krutostmi.
A pohledy na něj se liší i dle doby, kdy vznikaly. V době národního obrození byl Žižka hrdinou a vlastencem, který bránil svou zemi a toužil zavést pevný řád. V tomto postoji se inspiroval třeba Alois Jirásek.
Nebýt jeho, zemi by křižáci vyhladili, domnívá se husitský farář
Pozdější marxistická ideologie učinila z Žižky vůdce lidové armády a symbol odporu proti feudalismu, katolické církvi a kontrarevoluci, přítele lidu a bojovníka za lidskou důstojnost. Vojevůdce se dokonce ve druhé polovině minulého století dostal na bankovky.
V posledních desítkách let však tato glorifikace Žižky zcela vymizela. Ani v odborných kruzích ovšem nad jeho osobností a přínosem nepanuje shoda.
Za válečníka, jehož bojové operace byly stejně kruté jako tažení křižáckých vojsk v Čechách, ho považuje například farář Církve československé husitské František Tichý.
„Nebýt Žižky, tak by to křižáci možná vyhráli. To by bylo s Čechami hodně špatné. Křížové výpravy nepřišly českou zemi osvobodit, ale vyhladit. Mířily proti kacířům, podobně jako ve Francii,“ prozradil v rozhovoru před dvěma roky.
Podle něj má vojevůdce z Trocnova velkou zásluhu na tom, že české království a husitská reformace měly naději pokračovat. „V tomto se na Žižku dívám kladně, ačkoliv je zároveň pravda, že vypaloval města, ničil kláštery a stejně jako ostatní válečníci nechával zabíjet svoje nepřátele,“ shrnul farář.
