Hlavní obsah

Igor Orozovič a Ondřej Ruml: Není to hra o smrti, je o naději

Právo, Jaroslav Špulák

David Bowie napsal muzikál Lazarus společně s irským dramatikem Endou Walshem. Premiéru měl na konci roku 2015 v New York Theatre, v lednu následujícího roku Bowie zemřel. V pražském Divadle Komedie připravili české nastudování. Režisérem je Marián Amsler a v hlavní roli Thomase Jeromeho Newtona budou alternovat herec Igor Orozovič a zpěvák Ondřej Ruml.

Foto: Lucie Levá

Ondřej Ruml (vlevo) a Igor Orozovič.

Článek

Proč jste přijali nabídku účinkovat v muzikálu Lazarus?

Ruml: Do mého uměleckého života přijde jednou za dva tři roky nějaký projekt, který je pro mě zásadní a tím pádem se neodmítá. Dlouho nic takového nebylo, ale letos přišla jako blesk z čistého nebe od ředitele Městských divadel pražských nabídka na hlavní roli v muzikálu Lazarus. Jen tak ze zvyku jsem řekl, že bych si chtěl přečíst scénář, ale zároveň jsem už v tu chvíli věděl, že do toho půjdu.

Scénář mi pak vlastně mnoho nenapověděl, protože je to surreálně pocitové. Když to člověk čte a nevidí před sebou ty postavy, snadno se v tom ztratí.

Orozovič: U mě to bylo podobné. A byla to prostě výzva. Dlouho jsem nepracoval na ničem, co by mě tak pohltilo. Zaprvé jsem se zamiloval do příběhu Thomase Newtona skrz knihu, film a následně scénář. A pak je tu téma David Bowie. I když to není klasický životopisný muzikál o něm, v příběhu a písničkách se jeho osobnost zásadně zrcadlí.

Začal jsem Bowieho studovat. Poslouchal jsem jeho písně, četl o něm články, nakoupil si knížky, prostě jsem se snažil všechno vstřebat. Věděl jsem, že jediná cesta, jak tu roli dobře ztvárnit, je pochopit ho.

Viděli jste nějaké zahraniční nastudování?

Orozovič: My dva ne. Ale herečka Nina Horáková a režisér Marián Amsler byli na představeních v Německu. Tedy ne spolu. Samozřejmě jsme viděli různé záznamy a trailery. Z mnoha je patrné, že se zahraniční tvůrci často vydávali cestou velké show.

Jsem proto rád, že režisér Amsler a dramaturgyně Jana Slouková se v českém nastudování vydali původně zamýšlenou cestou komorního a niterného muzikálu tak, jak ho nazkoušeli v Londýně.

Je role Newtona herecky náročná?

Ruml: Nevím, to nedokážu říct. Možná proto, že nemám žádné valné zkušenosti ve velkých činoherních rolích, to prostě hraju, jak to cítím. Nijak si to nepitvám, hraju to tak nějak pudově. Mám o Newtonovi určitou představu, a tak ho hraju. Nemám tu roli moc promyšlenou. Cítím v ní linii, evokuje mi určité pocity a ty mě vedou. Jsou v ní místa, která jsou pro mě herecky těžká, a jsou v ní i místa, která se mi hrají dobře.

Navíc jsem si už dlouho přál zahrát si postavu někoho, kdo to nemá v hlavě úplně v pořádku. To se mi teď, myslím, v zásadě splnilo.

Bavíte se o té roli?

Orozovič: Ano. A naštěstí se dost shodujeme. Ta postava je mnohoznačná a dá se uchopit sto a jedním způsobem. A já mám rád, když se o motivacích a podtextech mluví nahlas, protože potom si navzájem postavy mohou pomáhat. Vyprávíme přece jeden příběh. A mám zkušenost, že když se to neděje, představení se může rozsypat.

Ruml: Je to férové i vůči našim kolegům. Pro své role nemají alternace, takže hrají se dvěma různými představiteli hlavní role. My dva proto musíme mít představu shodnou. Liší se pouze v detailech.

Pomohla vám role Newtona pochopit myšlenky a dílo Davida Bowieho?

Orozovič: Zkoušel jsem hrát Thomase všelijak a hledal jsem různé polohy, abych nakonec došel k tomu, jak na mě role působila na samém začátku. Lazarus je jakási skládanka Bowieho duše. Lidé, kteří se byli podívat na generálních zkouškách, nicméně říkají, že na ně stejně nejvíce působí písně.

Příběh působí surreálně, protože odkazuje na film Muž, který spadl na Zemi. Ten u nás ale stejně mnoho lidí nevidělo. Přibližuje zároveň člověka, který je vyhořelý, prožívá zlomenou lásku a čeká na smíření a na to, co bude dál. Jsou to obecná témata, která pochopí podprahově každý. A konkrétnost se tam vrací i v paralele se stavem Bowieho, který v době vzniku muzikálu věděl, že umírá.

Mají písně české texty?

Orozovič: Ne, mají původní. Majitelé licence překlady zakázali, a upřímně řečeno, ty texty ani pořádně přeložit nelze.

Ruml: Překládat jinotaje v niterných pocitech Davida Bowieho je těžké. My sice nějaké orientační překlady k dispozici máme, ale já si je zatím ani nepřečetl. Respektive neměl jsem potřebu, protože angličtinu celkem ovládám. Když písničky zpívám, z těch slov něco cítím. To je pro mě při interpretaci zásadní.

Igore, jste herec, nikoli zpěvák. Jak se vám Bowieho písně zpívají?

Orozovič: Než jsem na roli definitivně kývl, poslechl jsem si ty, které v muzikálu jsou. Nemám rád polovičaté věci, takže jsem potřeboval mít vnitřní jistotu, že je zvládnu. Ukázalo se, že to půjde, nicméně od června jsem začal intenzivně docházet na hodiny zpěvu. Díky skvělé učitelce Hance Peckové jsem se zase o kus posunul a s těmi písněmi je mi na pódiu dobře.

Ruml: Bowie ale není Freddie Mercury. Chci říct, že to není jen o kráse hlasu. Jeho zpěv je ve své podstatě velice výrazový. Klíčové je, jaké emoce do těch slov a melodií dával.

Igor: Přesně! I proto jsem do toho šel. To je totiž to, co mě na Bowiem baví.

S jakým dojmem by podle vás měli lidé z představení odcházet?

Orozovič: Když je muzikál dobrý, měli by odcházet nabití energií a s pocitem, že odzpívají rockový koncert. Navíc to není hra o smrti, je o naději a je křehce pozitivní. A tak si myslím, že by se nad ní měli při odchodu z divadla zamýšlet.

Ruml: V muzikálu vnímám dvě linie. V jedné je Newton, vyhořelý člověk, který se dostal na dno, ve druhé holka Elly, která žije s manželem ve vztahu, jenž je už dávno za zenitem, a zamiluje se do Newtona. Cítím v tom obyčejný lidský příběh, takový, který může zažít každý. Je tedy možné, že se v tom leckdo najde.

Hlavně z toho ale cítím určitou poctu Bowiemu a jeho poetice, přičemž se v tom objevují záblesky běžných životních situací, které prožívají dnes a denně stovky lidí. Zároveň mám pocit, že Newton má nějaké tajemství. Raději ho ale nechci znát.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám