9°C
Všichni pozvaní hosté dostali program zádušní mše za Karla Gotta. Po vstupním zpěvu Requiem a zpívaném žalmu následovala homilie, kterou přednesl celebrující kardinál Dominik Duka. Poté byla pronesena modlitba za Karla Gotta za sborového odpovídání všech přítomných. Přímluvné modlitby přečetli Jiří Bartoška a Dagmar Havlová.
Následně Eva Urbanová a Štefan Margita zapěli Panis Angelicus, poté zaznělo O Sacrum Convivium v podání Pražského katedrálního sboru za varhanního doprovodu varhaníka Přemysla Kšici. Následovala část z Mozartova Requiem Lacrimosa. Lucie Bílá a Vojtěch Dyk za doprovodu Bílého sboru a varhanního doprovodu Petra Maláska zazpívali Pie Jesu z Webberova Requiem.
Se smutečním projevem vystoupila na přání Karla Gotta Jiřina Bohdalová. "S pokorou, úctou a trémou stojím na tomto magickém místě, abych se s Karlem Gottem rozloučila. Netroufám si odhadnout počet truchlících, ale vím, že k nim taky patřím. Tento přetěžký úkol mi přidělil sám Karel. Byli jsme celoživotními kamarády, blízcí si názorem na život i na legraci. Jsem o osm let starší, a tak jsem častokrát rázně přikazovala Karlovi, že to musí být on, kdo se se mnou, až odejdu do jiných sfér, bude loučit. Slíbil mi to. A jedinkrát svůj slib nesplnil,“ řekla v proslovu herečka, která byla viditelně dojatá a slova těžko vyslovovala.
Pak před pohnuté obecenstvo v katedrále předstupil Gottův lékař, profesor Marek Trněný, který Mistra po čtyři roky léčil. Tištěný program, který dostali všichni smuteční hosté, odhalil intimní detail z Gottových posledních dnů. Profesor Trněný Karlu Gottovi v posledních chvílích života na jeho výslovné přání předčítal žalmy. Úryvek z nich poté zazněl i během zádušní mše.
Žalmy 139
Pro předního zpěváka. Davidův, žalm. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.
Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.
Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.
Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal .
Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet.
Poté kněz Zbigniwev Czendlik pronesl slovo nad rakví. Všechny přítomné čekala jedna z nejemotivnějších částí obřadu. „Milí Ivanko, Charlottko, Nellynko, Lucie, Dominiko, přátelé...“ zněla úvodní slova jeho řeči. „Pan Karel Gott několika generacím, a to nejen Čechů, v duchu své poslední písničky srdce nehasnou, svítil na cestu. Vnášel do našich životů lásku, naději, víru, radost a úsměv. Jeho mise na zemi však nekončí – bude v ní, skrze své písně, nadále pokračovat. Bude nám svítit dál. S upřímnou láskou v srdci, s pevnou nadějí, že se opět shledáme, s neochvějnou vírou, že tento konec je jen začátkem, s pokojnou radostí a úsměvem, přestože do očí se nám tlačí slzy smutku, oslavme pro nás zemřelého, pro nebe však narozeného, Karla Gotta.“
Nejdojemnější řeč Jiřiny Bohdalové: Takhle se rozloučila s Gottem Česká televize
Czendlik následně nad rakví pronesl poslední modlitbu, potom se jí chopili členové hradní stráže, za které se seřadila nejbližší rodina, tedy Ivana s dcerami Charlotte a Nelly, následované dcerou Lucií s manželem, za kterou se sama zařadila Dominika a pak další hosté, a celý průvod vyšel za kardinálem Dukou a ostatními duchovními ven z katedrály.
Když začala hrát píseň Už z hor zní zvon a katedrálou se rozezněl Gottův hlas, měli slzy v očích už všichni. Stará křesťanská píseň česky otextovaná Zdeňkem Borovcem skončila v okamžiku, kdy kardinál začal vycházet z katedrály. Pak se rozezněla Bachova Toccata a fuga, Gottovy ženy sestoupily ze schodů sv. Víta a přihlížely naložení rakve do pohřebního vozu. Ten pak zamířil do motolského krematoria. Tam se na dvoře Ivana s dcerami a s Lucií a Dominikou s tatínkem a manželem rozloučily naposledy.
To že měl úžasný talent je jedna věc, ale nikdo neví, že bez dříny a každodenního tréninku by z něj byl obyčejný zpěváček. Doúporučuji se podívat na YT na Kazacha Dymaše, tam možná teprve pochopíte a kolik myslíte, že si vydělává??? No bambiliony a právem peotože skutečný talent se prostě mezislušnými lidmi platí.
