Pozornost se soustřeďuje zejména na páteční akce středoškoláků. Trochu uniká, že protestují hlavně proti tomu, že se ve školách nevěnuje potřebná pozornost základům ochrany klimatu a ekologii. Přírodovědné autority už si toho všimly a častěji je vidíme před shromážděnými středoškoláky, aby jim o tom něco řekly.

Stejným směrem míří výstava Klima 360 stupňů uspořádaná Francouzským institutem v Praze, který u nás pečuje o výuku francouzštiny a šíření francouzské kultury. Výstava nabízí souhrn základních faktů o klimatu a když přijede školní návštěva, zazní i odborný výklad. A protože nejúčinnější vzdělávání je aktivní, akci doprovází mimořádně zajímavá soutěž pro středoškolské francouzštináře. Mají se proměnit v reportéry a pustit se investigativně do nějakého ekologického problému ve svém okolí. Musí jít do terénu, musí mluvit s lidmi, a mají nakonec navrhnout i nějaké řešení. Uzávěrka je 31. října a na výstupy se docela těším.

Tohle by jistě šlo i česky. Mluvil jsem o tom s kolegy z Nedej se! (ČT2), tam to taky nezapadne. V rostoucím zájmu mladých českých aktivistů vidím naději, že až vystřídají nás, bezmocné staříky, tak se nezakecají. Budou si přitom muset poradit s mocnými silami, které jsou za rozzuřenou přírodou, a těmi jsou určití lidé.

Je to špatné, ale kde jsou ty časy, kdy to bylo aspoň pořád stejné. „Stav životního prostředí v ČR v roce 2017 se oproti předchozím rokům výrazněji nezměnil. V posledních letech je však výrazně ovlivněn prohlubujícími se projevy změny klimatu, zejména častějším výskytem sucha a dalších nebezpečných hydrometeorologických jevů, jako jsou povodně, přívalové srážky nebo silný vítr,“ konstatuje docela smutně Zpráva o stavu životního prostředí v ČR.

Letošní sucho bylo dokonce katastrofální. Když se však podíváme na souhrn srážek, vidíme jiný obraz. Do průměru let 1981 až 2010 za období od ledna do srpna, který činil 488 milimetrů, chybělo jen 41 milimetrů vláhy, tedy osm procent.

A když vezmeme do úvahy, že v září i říjnu pršelo, možná jsme na svém. Jinou věcí je, že srážky jsou značně nevyrovnané, v dubnu, červnu a srpnu jich bylo o třetinu méně, ale v lednu a květnu zase o dobrou třetinu víc. Stále častěji však mají ty největší příděly vláhy podobu přívalových dešťů, ze kterých nic není, voda steče a vezme s sebou i svrchní vrstvu půdy.

Problémem tak nejsou ani tak srážky, jako zádrž vody v půdě. Řeky byly v létě prázdné, dost směšné jsou proto spory o přehrady a průplavy, a nejspíš i o jaderné elektrárny. Nebude co hradit, nebude na čem přepravovat, nebude čím chladit. V prázdné řece život vymře, a v extrémně mělké řece nejspíš taky, protože tam naroste koncentrace škodlivin z odpadů a rostoucí teplota vody vypudí kyslík. Ministerstvo životního prostředí se proto pustilo do boje o vládní nařízení, kterým chce v řekách zajistit potřebný průtok vody, ale stojí proti němu ministerstvo zemědělství, které chce vodu přednostně využít a zavlažovat.

Bezvýchodnost situace ukazuje námitka ministerstva zemědělství, že „ve víceletých suchých obdobích může dojít k tomu, že ani větší vodní nádrž nebude moci zabezpečit stanovený zůstatkový průtok, aniž by riskovala, že dojde k jejímu vypuštění.“

Jestlipak má tedy smysl o stavbě dalších nádrží uvažovat? Možná bychom měli věnovat větší pozornost přirozené zádrži vody v krajině a půdě. O tom umí i ministerstvo zemědělství docela poutavě vyprávět, ale to je tak všechno. Stačí připomenout známá fakta. Tři čtvrtiny zemědělských aktivit se odehrávají na pronajaté půdě, na jejímž stavu nikomu nezáleží, protože kdoví, zda ji bude obdělávat i za dva nebo tři roky. Česká republika má přitom největší půdní bloky v EU, takže po nich jezdí nejtěžší mechanismy, měnící půdu v beton.

Na největších lánech rostou nejrychlejší peníze, ale je to jízda smrti. Jsou tam největší koncentrace monokultur, a to je ráj pro rozvoj škůdců, takže se musí používat nejvíc ochranných prostředků, zabíjejících vše živé. Zemědělství v ČR se soustřeďuje díky dotacím hlavně na obilniny a řepku. Chovat krávy je složité, živočišná výroba byla z větší části utlumena, hnojí se prakticky jen minerály. To všechno jsou příčiny, proč v půdě chybí organická hmota a organismy, které by ji zkypřily, aby se voda vůbec mohla někam vsáknout. Vláda přesto důsledně odráží všechny pokusy, aby lépe zacílené dotace mohly tyto poměry změnit – aby tedy mířily jen na menší pole a za větší ochranou půdy, klimatu a biodiverzity.

Lidem je to většinou jedno, protože do půdy vidí jen zděšené osoby vybavené mikroskopem. Zato katastrofický stav lesa už lze analyzovat prostým okem, zvlášť když je soustředíme na něco jiného než houby. Čísla najdeme ve Zprávě o stavu lesů, včetně údaje, že loni bylo vytěženo 25,7 milionů kubíků surového dříví, z toho 90 procent kůrovcového. Letos se to možná ještě zrychlilo. Co to s lesy udělá? Ze starší zprávy se dozvídáme, že v roce 2014 těžba dosáhla objemu 15,5 milionů kubických metrů surového dříví, ale za stejné období v lesích přirostlo 21,8 milionu kubíků dříví. To už však brzy nebude mít kde přirůst.

Kůrovci pomáhá teplo, a tomu zase naše skleníkové plyny. Na výstavě ve Francouzském institutu jsem si znovu ověřil, že Česko produkuje na obyvatele víc skleníkových plynů než Čína. Je to ostatně ve všech databázích. V obou státech, v tom velkém i tom malém, loni emise trochu rostly. Avšak v Číně prudce narůstala také výroba energie z obnovitelných zdrojů. Loňský přírůstek o 11 procent zvedl tuto produkci na 1 854 TWh, což můžeme srovnat třeba s USA, kde činí jen 744 TWH, méně než polovinu. U nás je přírůstek prakticky nulový.

Máme také mezinárodní závazky, ale neplníme je. V ČR emise poklesly mezi lety 2005 až 2016, tedy za více než deset let jen o 11,8 procenta, to je o 17,4 milionu tun CO2 ekvivalentu. V období 2014-2016 naopak emise rostly (v energetice a zemědělství). Cíl politiky ochrany klimatu v ČR, kterým je pokles o 32 milionů tun do roku 2020 vůči roku 2005, tak zatím splněn není.

Chystáme mladým nepěkné věno. Naše generace hoduje, a ta jejich má platit účet. Pak se nedivte, že běhají po ulicích a křičí. A že klimatické protesty nabírají na razanci, protože politici riziko přehlížejí. Jistě, mají jiné starosti, politická smrt může být rychlejší. Ale tak strašné to zase není, největším úspěchem obnovy demokracie u nás bylo rozmetání občanské společnosti, takže hrabivým zájmům, kterým na budoucnosti ostatních nezáleží, nestojí nic v cestě. Proto jsme tak často na konci nejrůznějších žebříčků, ve kterých se závodí v něčem obzvlášť odpudivém. Nejen v degradaci životního prostředí.