Týden s tancem

V tanci nás v nejbližší době čeká: obnovená premiéra baletu Bajadéra v ND Brno a také tři nové projekty současného tance v Praze v jednom dni: Michal Záhora představí Generaci X, studio ALTA mladé talenty a Tantehorse další hosty série Emergency Dances.

Exotická klasika v Janáčkově divadle
Obnovená premiéra baletu Bajadéra je třetí z klasických titulů, které ND Brno mohlo díky mimořádné finanční podpoře na obnovu inscenací od města Brna znovu přivézt k životu, tedy po pohádkovém baletu pro děti Sněhurka a sedm trpaslíků a Labutím jezeru v letošním únoru. Bajadéra bude obnovena s novou scénografií slovenského výtvarníka Marka Hollého, výtvarníkem kostýmů zůstává Josef Jelínek. Uskuteční se 18. října v Janáčkově divadle.

Přestože klasický balet Bajadéra (La Bayadére) měl premiéru v choreografii známého tvůrce Maria Petipy v petrohradském Mariinském divadle již v roce 1877, je pro svůj orientální pohádkový námět a brilantní taneční techniku často uváděn na nejproslulejších světových scénách dodnes a jako u jiných romantických baletů se i u Bajadéry inscenační praxe rozvětvila do několika tradovaných zpracování, k nimž se stále vracíme, v našem regionu většinou pokračujeme ve šlépějích ruského dědictví. Bajadéra čekala ale 126 let na své první uvedení na české scéně, a to právě v NdB.

Slavný balet se odehrává ve staré Indii. Láska chrámové tanečnice (bajadéry) Nikie a vojevůdce Solora vyvolá hněv mocných nepřátel – Velkého brahmína, Mahárádži a jeho dcery Gamzatti, nevěsty Solora. Nikia umírá uprostřed náboženské slavnosti, je uštknuta zmijí schovanou v darovaném košíku květů. Pouze ve světě snů se Solor setkává se stínem milované Nikie… A tak je balet příběhem nenaplněné lásky s tragickým koncem, kde se nadpozemské bytosti nereálného světa střetávají se světem skutečným. Mistr choreografie Marius Petipa v tomto baletu dokázal prolnout okázalou nádheru s tragickou linií osudů hlavních hrdinů, především Solora a Nikie. Ve výběru námětu byl také jistě ovlivněn pulsem doby – obraz hrdinky, něžné, hrdé a smělé, hájící důstojnost osobnosti a často umírající ve jménu lásky a cti, to bylo téma rezonující ruskou dramatickou scénou té doby. A nesmíme zapomínat ani na geopolitické vlivy tehdejšího světa, kdy se v roce 1876 stala anglická královna Viktorie císařovnou Indie, a reporty z této exotické země zaplňovaly tehdejší tisk.

„Na každém představení se podílí téměř 200 zaměstnanců divadla, z toho 60 tanečníků, 14 garderóbek, 7 maskérek. V inscenaci se objeví celkem 140 kostýmů a jen sama představitelka Gamzatti během představení vystřídá 5 kostýmů a protančí 2 páry nových špiček. Dirigent řídí 70 členů orchestru,“ vyjmenovává produkce ND Brno pro ilustraci, jak náročné je řízení tak výpravných představení. Představení trvá téměř dvě a půl hodiny včetně přestávky a je doporučeno rodinám s dětmi od osmi let.

V rámci podzimního prvního bloku představení se chystá také vystoupení zahraničních hostů. V hlavní mužské roli válečníka Solora vystoupí postupně mezinárodní hvězdy – Michal Krčmář z Finského národního baletu v Helsinkách a Maxim Chashchegorov, donedávna první sólista Bavorského státního baletu v Mnichově. Michala Krčmáře můžete vidět v obnovené premiéře 18. října. Původně měl tančit i první reprízu, ale NdB ohlásilo změnu, 19. října 2019 tančí Maxim Chashchegorov, který se v roli Solora představí ještě v neděli 20. října.

Pulsar: Generace X tančí v Ponci
Uskupení Pulsar, které se zformovalo především jako produkční zázemí choreografa Michala Záhory, se stalo novou zavedenou značkou na poli současného tance, a nyní představí další premiéru – už 21. října v divadle Ponec představí projekt Generace X. „Pulsar začíná pracovat týmově,“ upřesňují umělci, „Důvodem je stále větší potřeba čerpat náměty pro své dílo z obklopující nás reality, z jevů osobních, společenských, univerzálních. Výzkumná fáze, odborný pohled, spoluúčast cíleně vybraného vzorku veřejnosti a dramaturgická složka se vedle uměleckého hledání odpovídajícího tanečního výrazu staly podstatnou součástí tvorby Pulsaru, která je o odvaze vstoupit do veřejného prostoru a začít tento prostor pojmenovávat a osvojovat si ho.“

Tvůrčí tým Pulsaru – Michal Záhora, Honza Malík a Tereza Krčálová – se rozhodl postavit taneční představení na osobních vzpomínkách, životní zkušenosti a světonázoru čtyřicátníků, tedy samotného choreografa M. Záhory a rovněž 20 významných osobností narozených v letech 1979–1980 a profilujících se v oblasti umění, vědy a politiky. Odborný dohled poskytl sociolog a ředitel společnosti STEM Martin Buchtík, který také připravil sociologický happening předcházející každému představení. Taneční sólo zatančí interpretka Helena Arenbergerová, na české půdě velmi oceňovaná tanečnice (Cena za nejlepší intepretaci 2000, cena Tanečnice roku 2008 a 2017, nominace na Cenu Thálie 2008). Výsledné představení stojí vedle choreografické práce a tanečního výkonu také na osobité hudbě hudebníka a zvukového umělce Tomáše Procházky (Handa Gote).

Výzvou pro tanec je, jak se vypořádat s textovou předlohou. Ve vzduchu stále visí otázka, je-li nutné zapojovat text do samotného představení, bude-li jazyk těla sám o sobě dostatečně čitelný. M. Záhora popisuje svoji zkušenost s textovou složkou následovně: „Výpovědi účastníků pro mě představují silný otisk, stopu, má to silný emocionální náboj. Tanec není nástrojem, nemůže nic objektivně zkoumat. Neexistuje žádná metoda, jak zpracovat výsledky zkoumání a převést je do tance. Výsledné obsahy průzkumu je potřeba přetavit do roviny sebe sama. Tanec, který vytváříme, je zpřítomněním této transformace.“

Pulsar se neubírá cestou syntézy uměleckých žánrů, spíše se snaží obnovit veškeré zdroje a možnosti tance. Zkoumání reality chápe jako aktuální umělecký postup, díky němuž může do procesu tvorby zapojit další subjekty – civilní, odborné i umělecké. H. Malík uvažuje o roli tance v dnešní době takto: „To, že máme umělecký vyjadřovací prostředek, který nepoužívá slova, a přesto může komentovat to, co se nám v životě děje, považuji za velkou výzvu. Tanec může vypovídat o stejné věci jako text, ale protože namísto slov používá tělo, tak obejde to racionální v nás, proto může být jeho dopad dalekosáhlejší, může výrazně posouvat naše uvažování o životě.“

Generace X se utvářela v rozvolněném společenském ovzduší a podle slov M. Buchtíka jde o generaci přelomovou, pro kterou je pojetí svobody významným životním tématem (na rozdíl třeba od sociální rovnosti). „Předpokládali jsme, že výpovědi budou osobitou reflexí. A že vedle styčných bodů, propojujících tuto generaci, se objeví individuální momenty, které si budou protiřečit. Vznikla mnohoplošná struktura zajímavá svou rozmanitostí a přitom jednotou,“ popisuje přípravnou fázi T. Krčálová.

Premiéra je součástí rámcového projektu 30 let tancem ke svobodě, který zahrnuje další projekty:

Pulsar reaguje na výročí 30 let od revoluce nejen reflexí v podobě generační výpovědi, ale také reflexí toho, co se za 30 let v tanci odehrálo. Tato reflexe bude mít podobu konference uváděné pod názvem Příští přísliby a bude složena ze dvou částí: teoretické a umělecké. Pulsar oslovil taneční kritičku Ninu Vangeli ke vstupní přednášce a tři zástupce taneční scény k otevřené debatě moderované Martou Ljubkovou. Pro uměleckou část vybral H. Malík tři tanečnice nejmladší generace (J. Čechová, N. Němcová, T. Krejčová), aby konkrétně pro tento večer vytvořily krátké taneční dílo jako nástin možného budoucího směřování tance. Konference bude reprízována v Olomouci, Ostravě, Pardubicích a Plzni.

Manifest tance na Korzu: Manifest tance je současný umělecký manifest M. Záhory, H. Malíka a T. Krčálové zaměřující se na roli umělce ve společnosti. Klade si ambice navázat na Manifest České moderny, Několik slov a aktualizuje též Havlovy projevy týkající se kultury. Ve spolupráci se spolkem Díky, že můžem se pouliční performance bude odehrávat na základě rytmizované textové složky, propojení těchto dvou žánrů má za cíl vytvořit výpověď s jasným poselstvím. Tanečníky na Korzu budou H. Arenbergová, J. Čechová a P. Mašek v choreografii M. Záhory.

 

Premiérově v Altě: Šárka Bočková a Tomáš Janypka
Ve stejný den, tedy 21. října, se ve Studiu ALTA představí nejmladší generace tvůrců současného tance s novým projektem: Song Lines: Expedice 97/18. Repríza bude uvedena 5. listopadu. Projekt je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti.

„Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti. V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.“

„Naším záměrem je přinést dvě ucelené výpovědi, formálně odlišné, tematicky vycházející z absence / ztráty blízké osoby. Myslím, že je pro nás důležité se vědomě zabývat tím, jak nás tato zkušenost komplexně ovlivňuje, a toto zkoumání zaznamenávat do umělecké formy, a to nikoli za účelem nezbytného vyřešení, ale spíše z potřeby otevřeného sdílení, nabídnutí společného prostoru na setkání s touto zkušeností, která se může dotýkat každého z nás,“ vysvětlují svůj umělecký záměr tvůrci.

Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii. Říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky. Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla.

Palác Akropolis – série Emergency Dances druhá část
Opět na 21. října připadá další část z kurátorované série představení a performancí, které vznikají pod záštitou souboru Tantehorse v Paláci Akropolis – Emergency Dances.

Umělecké uskupení Tantehorse se opět představuje v roli kurátora, který iniciuje setkání rozličných tvůrců v jednom tematicky laděném večeru. Tématem druhé série Emergency Dances II. jsou Limity tělesnosti či Tělo a jeho extrémní podoby. Vybraní tvůrci představí tělesnou zkušenost z odlišných a ryze osobitých úhlů pohledu: tělo jako architekturu, tělo je spirituální entitu a tělo jako společensko-politický nástroj. Série pokračuje v kritickém dialogu mezi tvůrci tanečního divadla, performance, výtvarného umění a veřejností, a v následné diskusi otevírá prostor divákům k reflexi viděného, k vyjádření subjektivního názoru, pocitu a spolusdílení prožitku.

Triptych originálních děl zastupují autoři Bora Debnárová -společně s Jindřiškou Křivánkovou, zabývající se tělesnou intimitou v modlitbě, Martin Talaga s Denisem Baštugou zkoumající limity tělesnosti vizuální formou a Kristýna Kužvartová, Aida Mujačić a kolektiv zpracovávající tělesnost skrze zvukovou stopu. Všechna v premiéře a po skončení bude následovat diskuse moderovaná opět Alicí Koubovou.

Bora Debnárová a Jindřiška Křivánková: Not To Take a Prayer si klade otázku, zda jsme v dnešním světě schopni žít bez modlitby či co ji nahrazuje, jak schopnost zakoušet své vlastní tělo zevnitř během ritualizovaného pohybu společného pro rozmanitá náboženstvá přináší duševní i tělesné poznání.  Dvě performerky a choreografky Bora Debnárová a Jindřiška Křivánková zkoumají, jaké pohybové vzorce a prvky jsou v různých kulturách podobné či společné a co přináší tomu, kdo je praktikuje.
“V intimitě těla” A jak se modlíte vy? Skrze techniku dechu nazvanou Alchemy of Breath zkoumají performerky tělesný stav modlitby, vlastní intimní pohybový a emocionální projev totálního bytí v přítomnosti. Odkazují k principům modlitby odlišných náboženství, spirituálních filosofíí a tradic a hledají prostor k vlastní transcendentální komunikaci.

Martin Talaga, Denis Baštuga: Homo Sensorium se inspiruje futuristickou literaturou, propojuje organický materiál těla s neorganickým odkazujícím k vědě a technice a vytváří novou živoucí formu, novodobého homunkula. Martin Talaga je známý svými skupinovými choreografiemi nahých performerů, inspirujících se ve výtvarném umění. V premiéře díla Homo Sensorium bude opět hledat limity tělesnosti v obnaženém a vysoce estetizovaném tělesném propojení.
„Všechny formy života jsou předurčené zemřít, anebo se rozvinout v něco jiného. Všechny. Včetně lidí.“ Choreograf Martin Talaga a vizuální umělec Denis Baštuga se setkávají v procesu zkoumání a propojování lidského těla s organickým a neorganickým materiálem. Rozklad těla na jednotlivé elementy stejně jako jednotlivé části rozličných materiálů tvoří vizuálně překvapivou tělesnou architekturu. Téma evoluce a dehumanizace je nahlíženo prizmatem vědy, techniky a inspirováno futuristickou literaturu.

Kristýna Kužvartová, Aida Mujačić a kolektiv: Druhá kůže: Umělecký kolektiv vytvořený kolem protagonistek Aidy Mujačič a Kristýny Kužvartové pochází z rozličných uměleckých disciplín. Jedná se především o výtvarníky, hudebníky a filmaře, kteří zkoumají pro ně vzdálenou divadelní formu. Jejich experimentální hra Druhá kůže zkoumá oblast tělesnosti, komunikace, socializace a globalizace pomocí audiovizuálních prostředků s důrazem na zvukovou stopu. Hlavním protagonistou se stává objekt šicího stroje, skrze jehož monotónní rytmizované údery tvůrci odkazují ke střetu mezi vnějším světem systematizované a odcizené práce se světem vnitřním, rodinným, intimním.
„Experiment pro dvě herečky a šicí stroj.“ Performance zkoumá oblast tělesnosti, komunikace, socializace a globalizace pomocí audiovizuálních prostředků. Rovina metaforicky zobrazené práce (šicí stroj) se tématicky prolíná s rovinou osobní a rodinné historie. Performance je mezioborovým dialogem výtvarného objektu, choreografie, 8mm filmu, live – processingu a živé hudby, kde hlavním hudebním nástrojem je šicí stroj.

Filosofka performance Alice Koubová bude moderovat následující diskusi mezi tvůrci a diváky. Její postoj však není zaměřen na vysvětlovaní děl tvůrci samými, nýbrž na povzbuzení divácké subjektivní zkušenosti a touze sdílet ji s ostatními. Koubová se táže po senzoricko-emocionálním zážitku, který samotným tvůrcům přináší odpověď na otázku, zda a v jakém rozsahu dílo doléhá na diváka a co si on z daného večera odnáší. Tento druh diskuse rozšiřuje divákův horizont o nové chápání tanečního díla.

A který ze tří programů si vyberete k návštěvě vy?