Ronnie Baker Brooks: Je důležité být originální

Rozhovor s bluesovým kytaristou Ronniem Bakerem Brooksem

Co považujete za nejdůležitější věc, kterou vás naučil váš otec, bluesový kytaristas Lonnie Brooks?

Otec mě především motivoval k tomu, abych hudbu seriózně studoval, abych se zabýval jejími kořeny a hledal ty nejlepší cesty. Nasměroval mě k tomu, abych byl kreativní a pracoval na svém vlastním zvuku. Ať už člověk hraje vlastní, nebo převzaté skladby, měl by si vyvinout svůj vlastní způsob interpretace. Je důležité být originální a – což je asi ze všeho nejdůležitější – psát vlastní hudbu.

Své aktuální album Times Have Changed jste natočil ve spolupráci s producentem Stevem Jordanem. Co oceňujete na jeho práci?

Stevea Jordana mám rád. V žánru, kterému se věnuji, je to jeden z nejlepších producentů. Je mimořádně talentovaný, a to i jako hudebník. Také je to dobrý člověk, ve studiu mi byl bratrem. A čeho si na jeho práci konkrétně vážím? Především pro mne vytvořil příjemné prostředí. Naše spolupráce ve studiu začala tím, že mi řekl: „Podívej se pořádně kolem sebe.“ Já jsem si na svých předchozích albech dělal všechno sám: Komponoval jsem, aranžoval, všechno sestavoval dohromady. Teď mi Steve řekl, že mu mám věřit a že nasměruje můj talent tam, kam to bude třeba. Zpočátku mě to jeho „Buď sám sebou“ trochu vylekalo, ale udělal ze mne lepšího hudebníka, než jsem byl předtím.

V titulní skladbě alba hostuje rapper Al Kapone. Proč právě on?

Al Kapone není jen rapper, ale především výborný hudebník. Spolupracoval jsem s ní už dříve, účinkuje na mém starším albu The Torch ve skladbě If It Don't Make Dollars, Then It Don't Make Sense. Když jsme měli natáčet skladbu Times Have Changed, Steve Jordan mu zavolal a požádal jej, aby přijel.

Říkáte o sobě, že jste mostem mezi starší a mladou generací, mezi bluesovou a hiphopovou kulturou. Mají podle vás blues a hip hop něco společného?

Ano, opravdu se stále se snažím být takovým mostem. Nastoupil jsem na scénu po svém otci Lonniem Brooksovi. Nemohu hrát stejně jako on, nemohu být ani jako Albert Collins nebo B. B. King. Ti všichni mi radili, abych propojil to, co dělali oni, s tím, co mám sám rád. Pak mohu být sám sebou. Snažím se tedy vytvářet vlastní zvuk, který by měl být tak autentický, že se bude líbit starší generaci, a zároveň tak svěží, že zaujme i mladé posluchače. Já jsem vyrůstal na začátku 80. let, což byla doba, kdy se výrazně rozvíjel hip hop, ale zároveň jsem byl odmalička obklopený bluesovými muzikanty. Blues i hip hop vycházejí z afroamerické kultury, oba tyto žánry vznikly na ulici a jejich interpreti zpívají o tom, co cítí ve svých srdcích. To je ovšem společný rys mnoha žánrů – blues, gospelu, hip hopu a vlastně i rocku nebo heavy metalu. Interpretace je sice různá, ale všechno je to hudba, která vychází ze srdce.

Jakou kytaru používáte při koncertech?

Hraji na Gibson 336. Mám jednu kytaru, kterou mi vyrobili v Nashvillu přímo na míru, a pak ještě jednu záložní téhož typu.

(Celý rozhovor vyjde v programovném bulletinu festivalu Blues Alive 2019)