Jazyk je systém rozdílů

V žižkovské galerii hunt kastner probíhá výstava Zbyňka Baladrána Počátek něčeho zatím neurčitého, na které můžeme vidět jeho práce z let 2008 až 2019. Jiří Havlíček zasazuje Baladránovo dílo do širšího kontextu a v souvislosti s výstavou připomíná přirovnání umělecké práce k práci detektiva. „Vědecký důkaz je ověřitelný a často má praktické využití, na rozdíl od uměleckého díla. Kromě vědeckých laboratoří se s důkazy pracuje také při vyšetřování zločinu. Metafora umělce a detektiva není nová, ale je trefná,“ píše Havlíček.

Jazyk je systém rozdílů

Jeden silný umělecký zážitek mám spojený s příspěvkem Zbyňka Baladrána do novin A2 z roku 2013. Protože jsem si už nepamatoval přesné znění, musel jsem do archivu, abych si celou věc znovu připomenul. Dvoustrana s názvem Cvičení se skládá ze čtyř skenů otevřené knihy. Na posledním z nich je na levé straně krátký popis cvičení: „Kouř vychází z úst, mrak, ulepená ruka sahá na konečník, prst vklouzl dovnitř, povzbudivé to není, ale co jiného dělají lidé sami sobě s radostí?“ Text je vysázený jako báseň. Na pravé straně otevřené knihy jsou pod sebou dvě fotografie. Na horní je vrak starého traktoru, na dolní je detail kleští svírajících vrut, na jehož konci je připevněný kus molitanu (nebo je to kus sádla?). Poezie všedního dne, počátek něčeho.

Současná Baladránova výstava v galerii hunt kastner má název Počátek něčeho zatím neurčitého a představuje práce z let 2008 až 2019. Název může být jak pojmenováním dnešní společenské a politické situace, tak i popisem vystavených prací. Nejstarší z nich má název Diskurz (2008) a její ukázka se také shodou okolností objevila na stránkách A2 (v roce 2015 pod názvem Rozprava). Na výstavě má Diskurz podobu podsvíceného obrazového a textového diagramu, připomínajícího záměrně nepřehledný storyboard. Jedná se pouze o jednu z variant této práce a stejný materiál byl už dříve vystavený jako diaprojekce složená ze čtyřiceti snímků. Dvě různá řešení stejného námětu v sobě skrývají jedno z hlavních Baladránových témat – způsoby čtení. Plošné vyobrazení Diskurzu plné šipek a čar propojujících jednotlivé informace umožňuje čtení jak zprava do leva, tak nelineární čtení a vytváření nových souvislostí. Polyfonie vytištěného diagramu se zásadně odlišuje od lineární diaprojekce. Jazyk je systém rozdílů. Jacques Derrida ve své Gramatologii tvrdí, že také v případě kinematografie, scénografie nebo choreografie mluvíme o něčem, co souvisí se zápisem (z řeckého grafein). A kde je zápis, tam jsou obvykle různé možnosti čtení. V každém médiu existují předem nastavené způsoby čtení, které autor i divák buď následuje, nebo obrací naruby. Diskurz vychází z úryvků rozpravy ve Federálním shromáždění v roce 1990. Poslanci tehdy projednávali budoucí podobu ekonomické reformy a používali slovník převzatý z divadelního nebo filmového prostředí. Probírala se radikalita jednotlivých scénářů, role režiséra, vedlejší role, struktura celého představení a úspěch u publika. Baladrán tyto výroky doprovází dobovými fotografiemi z novin a několika kreslenými vtipy. Při prohlížení černobílého storyboardu mě napadlo, jakou roli asi hrálo to, že nový prezident byl autorem divadelních her. Promluvy politiků odráží historický zlom, který v Baladránově režii připomíná absurdní drama. Závěrečné oznámení oficiální návštěvy Margaret Thatcherové pak vyznívá jako ironická pointa privatizačního příběhu.

Dvě různá instalační řešení má rovněž práce Podmíněné návrhy (2015). Kromě vystavené kruhové konstrukce, na které jsou zavěšené papírové karty, existuje ještě druhá varianta, kde jsou jednotlivé karty řazeny vedle sebe a tvoří souvislé pásmo. Na rozdíl od Diskurzu pracují Podmíněné návrhy s delším časovým úsekem. Normalizační deník Rudé právo a porevoluční Lidové noviny slouží jako zdroj informací, ze kterých autor skládá 283 jednoduchých obrazových kompozic doplněných textem. Na první kartě je fotografie vyhozené pneumatiky nákladního automobilu a záběr na dav debatující v úzké ulici neznámého města. Pod obrazem je připojena věta Možná se zdá, že útlak není tak silný, ale to je jen otázka míry toho, co se snese. Počátek něčeho zatím neurčitého. Na druhé kartě je napsáno Otřesné je na to myslet, radši si pamatovat vtipy, a to taky někdy nejde. Při čtení předchozí věty jsem si byl téměř jistý, že podobná slova zazněla ve filmu, který jsem zrovna den předtím viděl. Filmový esej Obrazy světa, zápis války natočil v roce 1989 německý režisér Harun Farocki, se kterým Baladrán před několika lety vystavoval v pražské galerii Futura. Druhý den jsem si film znovu pouštěl, ale podobnou větu jsem nemohl nikde najít. Jméno Harun Farocki se na výstavě objevuje na jednom z popisků, které jsou vytištěné na žlutém papíře a visí na zdi vedle jednotlivých instalací. Jak jsem později zjistil, jedná se o krátké texty převzaté z autorových webových stránek. Některé jsou psané v první osobě, jiné vypadají jako úryvky odborného textu. Vzhledem k tomu, že většina vystavených děl sama o sobě obsahuje množství textových informací, divák musí už tak věnovat poměrně hodně času čtení. Pokud se nenechá odradit, otevře se mu další úroveň doslova vepsaná do jednotlivých děl. Doprovodné popisky možná trochu zbytečně odvádí pozornost od textů, které je na výstavě třeba číst. Na poslední kartě Podmíněných návrhů je fotografie dvou kosmonautů s vloženým titulkem Bojuj a nakrm. Dole je připsáno Strategie přežití je základním axiomem lidských tlup. Závěrečná scéna připomíná společného jmenovatele technokratické normalizace i nastupujícího globálního kapitalismu. Život ovládaný základními pudy.

Umění je dnes spojeno s výzkumem, řekl Bruno Latour v rozhovoru s názvem Estetika důkazu. Vědecký důkaz je ověřitelný a často má praktické využití, na rozdíl od uměleckého díla. Kromě vědeckých laboratoří se s důkazy pracuje také při vyšetřování zločinu. Metafora umělce a detektiva není nová, ale je trefná. Důkazy shromážděné při vyšetřování zločinu se posuzují až u soudu a výsledek je nejistý. Podobné je to s nalezeným důkazním materiálem v instalaci Theory of Justice (1992–2006) rakouského umělce Petera Friedla, který na rozdíl od Baladrána používá pouze výstřižky novinových fotografií. Žádné původní titulky ani vysvětlující texty, jen známé nebo méně známé tváře, povědomé symboly a občas hesla na transparentech – teorie spravedlnosti jako sbírka němých, zapomenutých obrazů. Divák, který nezná původní kontext obrazů, je ztracený. Baladrán obrazy téměř vždy indexuje, nechává však diváka na pochybách, jestli je textová informace pravdivá, nebo zavádějící. Ve videoinstalaci s názvem Aparát jako cíl dějin (2019) sledujeme krátké scény ze života postav, které autor v úvodních titulcích stručně představí, včetně jejich křestního jména. Z šesti televizních obrazovek zavěšených kolem dokola černého objektu, připomínajícího atomovou pumu v kleci, vycházejí zvuky různých pracovních prostředí. „Katarína pracuje v oddělení propagandy. Každý den se tisknou nové seznamy výrobků, protože zorientovat se v našem světě je těžké. Obětovala své zdraví, ale nevadí jí to. Věří, že bez letáků by nastal chaos.“ V záběru se objeví starší žena, odbarvená blondýna kolem padesátky. Kamera ji snímá ve velkém detailu přes rozostřené předměty v popředí. Hloubka ostrosti podporuje soustředěnou pozornost na osamocenou ženu u výrobní linky. Divák ji zná křestním jménem, vzniká iluze určité intimity. Přibližně minutu sledujeme napínavý mikropříběh, kdy Kataríně během směny někdo volá na mobil. Hlas volajícího není slyšet, její odpovědi také ne. To, co překvapená žena říká, si ale můžeme přečíst v obraze, kde se objevují anglické titulky. Dokumentárně působící záběry, dynamický střih a přesvědčivý výkon (ne)herečky. Video jsem sledoval několikrát za sebou a přemýšlel, kde asi udělala Katarína v životě chybu, jako by šlo o filmovou upoutávku na nedostatek naší empatie.

Zbyněk Baladrán / The Beginning of Something Yet to be Determined / hunt kastner / Praha / 31. 8. – 2. 11. 2019

Foto: Michal Czanderle, s laskavým svolením hunt kastner