Viděl jste Hřebejkovu komedii U mě dobrý? Bolek Polívka v ní hraje kouzelníka, s nímž si sousedé odmítají dát partičku karet. Bojí se jeho fíglů. Ocitl jste se někdy v podobné situaci?
Ten film jsem viděl a musím přiznat, že ani se mnou nikdo nechce hrát karty. Zejména poker. Nevím, jak jsem si to vysloužil, ale mezi některými přáteli se vytvořila legenda, že jsem na poker machr, přitom já ho dohromady neumím. Nicméně když už s někým ke kartám usednu, hraju samozřejmě čestně a triky nepoužívám.
Ale představit si je umíte?
To víte, že umím. Kdysi jsem byl s dalšími kouzelníky pozván jedním kasinem, abychom testovali personál, který má dohlížet na hráče, zda nepodvádí. Cvičně hlídali při hře nás. Byli šikovní, prokoukli téměř všechno až na dva fígle. A my zas měli radost, že odcházíme s alespoň dvěma zářezy. Ale karty nejsou moje doména.
Ještě na jeden film Jana Hřebejka jsem si vzpomněl. Vysloužilý kouzelník Borise Hybnera, čechrající zašlou slávu na námluvách u Evy Holubové, je v Pelíškách vlastně docela smutná postava…
Nestrašte, do takového stadia snad nedospěju, respektive trochu doufám, že to už tu nebudu vůbec! Kdykoli vidím mezi herci nebo kouzelníky někoho, kdo se před publikem už jenom lopotí, a nedá se na to koukat, úpěnlivě prosím všechny kolem sebe, aby mě milosrdně vzali palicí po hlavě, kdybych jednou taky takhle ztratil soudnost.
Roman Štabrňák
Co je na pódiu děsivější okamžik – když se nepovede kouzelnický trik, nebo když herci vypadne text, případně nevyjde fór?
Technicky je určitě větší průšvih nepovedená iluze, pochopitelně záleží na tom, co konkrétně se stalo. Zažil jsem i situaci, kdy kouzelníkovi přímo při produkci chcípla hrdlička. Co s tím? To už zkrátka nezamaskujete… Pokud jako herec máte při představení okno, jste vydán napospas kolegům, jestli vám pomůžou, nebo vás v tom naopak nechají v rámci děje vykoupat. Musím to zaklepat, já takové výpadky mívám fakt jen výjimečně, zatím! Ale všichni mě „uklidňují“, že se určitě dočkám.
Bylo vám na jevišti někdy vysloveně trapně, ať už jako herci, či jako kouzelníkovi?
Určitě bylo. A myslím, že u obou profesí si musíte projít chvílemi, kdy vás studem polije studený pot po celém těle, aby vás příště už tolik nepřekvapily a mohl jste s nimi pracovat. Jinak než zkušenostmi se to totiž nenaučíte. Patrik Hartl nám v divadle jednou řekl: „Trapno je vždy se mnou.“ Ta věta platí v herectví i kouzelnictví.
Ve kterém oboru nechají staří bardi ochotněji nahlédnout mladší kolegy do své tvůrčí kuchyně?
Herci jsou v tomto o hodně sdílnější. U kouzelníků je to složitější. Za komunismu si čtyřicet let mezi sebe téměř nikoho nepustili, ta profese se většinou dědila jako rodinné řemeslo. Až s novými pořádky otevřeli brány, protože jednak logicky začali stárnout a jednak jejich produkce dětí nebyla taková, aby je mohly plně nahradit, takže potřebovali mladou krev zvenku. Dneska je situace ještě úplně jiná, neboť na internetu je dostupná hromada informací. My se ještě složitě pídili po každém článku, o kterém jsme se dozvěděli, sháněli jsme si záznamy na véháeskách… to už je všechno dávno pryč. V současnosti stačí párkrát kliknout.
Je to na škodu?
Na jednu stranu ano, na druhou se díky internetu může objevit někdo, koho všechny ty dostupné informace chytnou natolik, že se pro ten obor nadchne a uspěje v něm. Na netu najdete skutečné návody na spoustu triků, ale i úplné hlouposti a domněnky. Možná si vzpomenete taky na seriál Magie kouzel zbavená postavený na prozrazování iluzí. Ani v něm neodpovídalo všechno skutečnosti. Co je ovšem nejdůležitější, z vlastní zkušenosti vím, že lidi strašně rychle zapomínají. Naštěstí.
Jsou iluze a kouzla, do kterých hned neproniknete ani vy?
Jsou takové. A kolikrát pak bývám zklamaný, jak je jejich princip jednoduchý a jaký jsem tedy blbec, že jsem na něj nepřišel sám. Ale pokud vidím vystoupení, které mě jako diváka strhne, nad jednotlivými triky ani nepřemýšlím a prostě se nechávám okouzlit. Vždycky když ze mě někdo páčí, co za jakou iluzí vězí, odpovídám: „Já ti to klidně řeknu, mně to neublíží, ale ty se ochudíš o moment překvapení, který je na tom přece nejkrásnější. Tak proč bych to dělal?“ Vždyť v dobrém slova smyslu ošálit se dá tříleté děcko stejně jako sedmdesátiletý pán.
Jste alergický na přemlouvání u stolu, abyste „udělal kouzlo“?
Ne snad vyloženě alergický, ale třeba v divadle o mně už vědí, že nejsem typ, který se hned s něčím vytasí. Nejčastěji řeknu: „Udělám, až ty zarecituješ Máj!“ Nicméně když máme večírek, rád zakouzlím nebo kolegy pobavím nějakou srandičkou.
Máte vždy něco po ruce?
Někdy ano, někdy ne. Můj život se odehrává v neustálém rozkmitu, furt něco nestíhám, odněkud někam přebíhám, každé ráno vypálím z domu a nemyslím na to, co z kouzelnického mám zrovna u sebe. Ale kouzlo se dá udělat i s úplně obyčejnými věcmi denní potřeby.
A já si myslel, že kouzelník nevychází bez balíčku karet nebo šátku…
Vidíte, zrovna včera jsem si vytáhl karty z batohu. Říkal jsem si, kolik v něm nosím zbytečných krámů a k čemu mi tam budou zrovna karty, když jedu na zkoušku do divadla.
Radši si ani nepředstavuji, kolik profesních „krámů“ musíte mít doma.
Na to se snad ani neptejte, bohatě mi stačí dotazy mé ženy, kdy si ten nepořádek už konečně odnesu někam pryč. Ona tedy v té chvíli tak slušná slova většinou nepoužívá… Když se mi nějaké kouzlo zalíbí, musím si ho pořídit. Často ho pak jen vyzkouším a založím. Dokonce se mi nejednou stalo, že jsem si to samé koupil znovu v domnění, že ho ještě nemám. Uznávám, je to trochu postižení. Já už na ty věci mám celý sklad, kde se mi hromadí hořící klece a všelijaká velká udělátka, protože člověk nikdy neví, kdy se můžou hodit. K tomu ještě doma chovám hrdličky, i když spíš než chovatel jsem takový přechovávatel.
Vaší aktuální hereckou prací je Molièrův Lakomec, v němž zkoušíte podlézavého Valéra. Hlavní roli v této inscenaci dostal k sedmdesátinám Pavel Zedníček. Učíte se od starších kolegů, máte-li tedy co?
Vždycky je co. Pokud zrovna nestojím na jevišti, často během představení chodím do portálů koukat se na kolegy, zvlášť když s někým spolupracuji poprvé, což je případ i Pavla Zedníčka.
Já herectví nedělím na komediální, charakterní a kdovíjaké ještě, ale jen na dobré a špatné. A když jsem svědkem toho prvního, tak ho rád pozoruji a v duchu rozebírám. Spoluprací s mladými, začínajícími kolegy si zase člověk připomene, že býval úplně stejné ucho s podobnými dotazy a podobně vyvalenýma očima. Vždycky se musím pousmát, jak se to opakuje.
Máte pochopení pro herce vyššího věku, kteří se svou profesí seknou, třebaže by na ni fyzické síly ještě měli?
Dneska je chápu. Pamatuju si na staré kolegy z Městských divadel pražských, kteří se při odchodu do důchodu s námi loučili s tím, že se na nás přijdou brzo podívat, a už se v divadle nikdy neobjevili. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale jak člověk stárne a sbírá zkušenosti, pochopí, že když někdo za život odehraje tisíce představení, natočí kilometry filmu, nemusí pak toužit po ničem jiném než nechat tenhle svět definitivně za sebou. Naprostým protipólem jsou herci (nebo umělci a myslím, že jich je mnohem víc), jako býval Lubomír Lipský, pro něhož bylo divadlo životabudičem. Nikdy nezapomenu na Mirkovu neskutečnou energii, nadšení, rozzářený očička, i když mu bylo hodně přes osmdesát. Před ním jsem se opravdu styděl zmínit, že mě bolí záda nebo zrovna nejsem nejlíp naladěn. Protože on za všech okolností vlítnul na jeviště a rozbalil to naplno.
Co vás dokáže okouzlit?
Začínají to být situace z toho nejběžnějšího života, například když vlezu do obchodu a paní prodavačka mi s úsměvem popřeje hezký den. Kolikrát si říkám, proč je to pořád taková vzácnost. Okouzlený jsem samozřejmě z naší dcery, z věcí, které objevuje a které ji baví. A pokud jde o herectví, těší mě, když se na některé naše představení vrací diváci opakovaně, to je nádherný pocit.
Kdybyste uměl i takové kouzlo, co byste změnil na naší současnosti?
Navážu na předchozí odpověď. Aby se lidi k sobě chovali slušně, nebyli k okolí lhostejní, a zejména v té naší kotlině si nesmyslně nezáviděli. Těch atributů je ovšem mnohem víc. Trochu naivní... Ale musím vás zklamat, takové kouzlo neovládám.
