Cesta tam. A zase zpátky ?

a-tak-tedy-jdu-uvod
Jak se pouť otiskne do srdce, duše člověka?

V posledních desetiletích se stovky, ba tisíce lidí vydávají ve stopách našich středověkých předků na cestu, sdílejíce s nimi pouť k hrobům křesťanských světců. Putují hornatou krajinou do Assisi, kde žil sv. František, překonávají drsné přírodní podmínky norských fjordů a hornatých krajů, aby navštívili hrob sv. Olafa v Trondheimu, a především zdolávají sluncem rozpálené vrchy Pyrenejí s úmyslem poklonit se památce sv. Jakuba Staršího v Santiagu de Compostela.

V dubnu léta Páně 2017 Jiří Dynybil nasedá do letadla směřujícího do San Sebastianu. Zde začíná jeho putování „po nejobtížnějších trasách pobřežní Camino del Norte a původní Camino Primitivo, 787 km vytrvalým deštěm i jarním sluncem, městy a vesnicemi, zemí spálenou lesními požáry i takřka nedotčenou krajinou“. Od té doby uplynuly bezmála tři roky a Jiří Dynybil ve Vinném sklepě na malostranském Újezdě v podvečerním čase dne 9. října 2019 představuje svoji knihu nazvanou A tak tedy jdu…, osobní deník, v němž zaznamenal nejen své zážitky z cesty, ze setkání s druhými poutníky i s domorodými obyvateli, ale také své vnitřní prožitky, proměnu své duše.

Podzemní sál vinárny se zaplňuje, je těžké si najít volné místo, na něž lze sednout. Pod vysoko usazenými okny se krčí malý stolek, u něj dvě židle, jejichž „nájemníci“ tu na ně usednou, tu vstanou, aby přivítali své známé, tu poodejdou do přilehlé místnosti, ze které se linou tóny violoncella; to si muzikant ladí svůj nástroj. Atmosféra dýchá očekáváním. Konečně se hlavní aktéři, Ing. Jiří Dynybil a Mgr. Jaroslav Suchánek, vrací ke svým židlím, violoncellista Pavel Verner přichází se svým instrumentem k notovému pultu a do sálu se slovy „Dá-li Pán Bůh, tak něco zazpívám“ vstupuje ta, jež byla očekávána, sopranistka Barbara Slezáková. Představení knihy A tak tedy jdu… může začít.

Jiří Dynybil vlevo

Jiří Dynybil vlevo, Martin Severa veprostřed s knihou, Jan Betka vpravo

Průvodce večerem, pan Jaroslav Suchánek vzpomíná na časy, kdy v minulém století společně s Jiřím Dynybilem pracovali v Českém rozhlase, jeden jako sportovní redaktor, druhý – Dynybil – coby rozhlasový technik. Pak se nějaký čas neviděli. Jiří Dynybil emigroval, cestoval po Střední a Latinské Americe, po návratu do Čech podnikal. A náhle velmi vážně onemocněl.

„Uzdravil se, přišel ke mně,“ dostává se k meritu věci Jaroslav Suchánek, „a sdělil mi, že půjde Camino. Řekl jsem mu, ať si na krk zavěsí diktafon a nahrává zážitky z cesty. A tak vznikla tato knížka.“

Dle původní dohody měl však knihu sepsat Jaroslav Suchánek.

„Dal jsem mu CD, ale po nějakém čase mi Jaroslav řekl,“ vysvětluje Jiří Dynybil, „že ji musím napsat já. Je tam tolik pozadí, která nikdo jiný nezná… Cestu jsem prožíval opravdu hluboce. Po měsíci přemýšlení jsem se rozhodl, že se do psaní pustím.“

Obrací se směrem k muži sedícímu téměř v rohu místnosti. Za to, že se mohl vydat na Svatojakubskou cestu a potažmo o ní podat svědectví, za to děkuje jemu, profesoru lékaři Janu Betkovi, který mu mnohahodinovou operací zachránil život.

„Moc si vážím toho, že Vás po dvaceti letech vidím v takové kondici,“ vstává profesor Betka. „Napsat knihu je velké hrdinství, autor skrze ni odkryje svou duši. Pan inženýr si za to, co prožil a napsal, zaslouží velký potlesk.“

Potlesk rozezní sál. A po něm se prostorou rozlijí tóny violoncellového koncertu španělského romantismu v interpretaci Pavla Vernera.

Vracíme se do jednadvacátého století, od líbezné hudby k tvrdé realitě jedné z nejobtížnějších tras Camina, jak je Svatojakubská cesta nazývána.

„Z knihy mám pocit,“ shrnuje své dojmy z četby jeden z kmotrů deníku, pan Martin Severa, „že ráno se bojíte vstát, vyčistíte si zuby, něco sníte, vydáte se na cestu, jdete a jdete, pak někam dorazíte, ulehnete, trochu se bojíte, s kým budete spát… A tohle se opakuje den co den na cestě dlouhé 870 kilometrů. Já vás obdivuji.“

Jak se po celodenním putování cítí autor?

„Pocity poutníků jsou různé: někdo vaří, někdo ulehne a vstane až ráno. Já jdu hledat něco k snědku. Miluji španělské jídlo. A díky tomu, že hovořím španělsky, setkávám se s místními lidmi.“

Je možné se na cestě spřátelit, nebo jde každý za sebe?

„Každý prožívá pouť jinak. Někdo jde sám, jiní ve dvojici či skupině. Ale ti to neprožívají tak duchovně. Putujete-li sám, čím déle jdete, tím více jste čistý. A pak se najednou cítíte očištěn,“ svěřuje se Jiří Dynybil.

ataktedyjdu-hudba

Pavel Verner a Barbara Slezáková

Hudba také dokáže duši člověka očistit, povznést. Není tomu jinak i při poslechu dalšího hudebního vstupu, tentokrát duchovního opusu Antonia Vivaldiho Domine Deus v podání operní pěvkyně Barbary Slezákové za doprovodu violoncellisty Pavla Vernera.

Jiří Dynybil se během svého povídání vyznal, že svoji cestu do Santiaga de Compostela velmi niterně prožíval, že jej očistila. Jak prožíval závěr svého putování, když dorazil do cíle, do rozlehlé katedrály svatého Jakuba Staršího, a obdržel poutnický certifikát s datem Datum Compostellae die 22 mensis Maii anno Doi 2017? Autor místo odpovědi bere do rukou svoji knihu a čte:

„Vycházím ven na prosluněnou ulici. Slunce vítá certifikovaného poutníka s hrdostí i se smutkem v duši… Camino – jak ho popsat? Bylo to nesčetné množství myšlenek, pocitů, dojmů, schopností se přizpůsobit daným podmínkám, překonávání fyzické námahy – různých bolestí, které mne po celou cestu provázely. Nyní jsem si vzpomněl na Ernesta. Snad je nejvýstižnější to, jak ho popsal on:

‚Je to poutnická cesta životem, protože jít tuto cestu je jako projít svým životem‘ a doplňuji: nově poznávat sama sebe.

… a tak se tedy loučím, ale má nová duše poutníka zůstává, navždy…“

Křest knihy

Křest knihy

Ano, vydáváte se na cestu tam, do Santiaga de Compostela, ale také třeba do Assisi či Trondheimu. A zase zpátky. Ale to již nejste tím, kdo vycházel s těžkým batohem na zádech. Ale někým jiným, proměněným poznáním věcí a lidí kolem sebe, ale především poznáním sebe sama, a bez břemen, která by vás tížila.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeA tak tedy jdu...
Cestopis a příběh o prožití 787 km Svatojakubské cesty

Dynybil, Jiří

Epocha

Napsat komentář