Herečka Vlasta Chramostová (†92) odešla sedm měsíců po smrti svého milovaného manžela...
Byla skvělou divadelní a filmovou herečkou, jednou z prvních a také komunisty nejpronásledovanějších signatářek Charty 77. Životní příběh Vlasty Chramostové by vydal na hodně tlustý a napínavý román plný z dnešního pohledu možná někdy hůře uchopitelných zvratů a paradoxů. Naposledy vydechla v neděli 6. října v ranních hodinách, bylo jí 92 let. „Víte, celý život se odehrává v rámci prohraných vítězství a vítězných proher,“ říkávala žena, kterou máme spojenou zejména s obdobím disentu. Jenže její život nebyl rozhodně jednobarevný a bylo třeba hodně statečnosti, aby odhalila všechny, často bolestné, pravdy…
Poslední měsíce strávila herečka v sociálním ústavu, byla už sama, její manžel, kameraman Stanislav Milota (†86), letos zemřel. Smrt nejbližšího člověka ji zdrtila. „Byli jsme spolu sedmapadesát roků. A to je tak vzácné, že za to mohu jenom děkovat. Ale zároveň je to pro mě tak těžké, že se to ani nedá sdělit,“ svěřila se v rozhovoru pro Deník N. A taky dodala, že život už pro ni nemá cenu: „Já už tady taky nejsem k užitku. To bych musela dát své tělo nějaké patologii, aby na něm vědecky něco vytěžila…“ Byla už víceméně na lůžku, přesto se stále zajímala o současné dění a o politiku. A ještě tři týdny před smrtí dokonce natáčela s Jaroslavem Brabcem (59) televizní seriál Zločiny Velké Prahy. „Byla to malá role, ale Vlasta v ní byla přesná,“ prozradil režisér. Na veřejnosti se objevila naposledy na pohřbu svého muže, na plátnech kin to bylo mnohem dřív, v roce 2011 ve filmu Odcházení, který vznikl pod režijní taktovkou Václava Havla. Její poslední divadelní rolí byla Babička na scéně Národního divadla v roce 2011. Prkna, která znamenají svět, ale nepřestala milovat, i když na nich nemohla dlouhá léta stát…
Trest za statečnost
„Lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak,“ i to jsou hereččina slova, která mohou částečně osvětlit řadu událostí, činů a myšlenkových pochodů v jejím životě. Začněme ale po pořádku. Vlasta byla nejšťastnější, když mohla stát na jevišti. Na dlouhých dvacet let se spojila s Divadlem na Vinohradech, jeho členkou byla od roku 1950. Zazářila tady jako Marie Stuartovna, Roxana nebo Anna Karenina. Už tehdy ji ale začali komunisté pronásledovat, chtěli, aby donášela na kolegy. Byla ještě mladá, snažila se odolat, ale nakonec v roce 1957 se agentům StB upsala pod krycím jménem Klára. Později se však ukázalo, že pro ně byla nepoužitelná. A pak přišel srpen 1968. Chramostová cítila potřebu se vyjádřit a na protest proti invazi z divadla odešla. Svůj nesouhlas se srpnovými událostmi dala najevo i tím, že vystoupila z KSČ, kde byla šest let. Trest na sebe nenechal dlouho čekat, komunisté jí zakázali účinkovat ve filmu, televizi i rozhlase. Uzavřeny pro ni posléze zůstaly i všechny oficiální divadelní scény. Nebyla by to ale Chramostová, aby jen seděla s rukama v klíně a čekala na zázrak. Její postoje byly jasné, a tak se angažovala v disentu a samizdatu a byla rovněž jednou z prvních signatářek Charty 77. Z něčeho ale musela být živa, proto se spolu se svým druhým manželem Stanislavem Milotou zabývali i výrobou a prodejem lamp. Jejich slogan zněl: S firmou MICHR licht ist sichr (světlo je jisté)! Nesměla sice veřejně vystupovat, ale hrála aspoň pro své přátele doma, ve svém bytě kousek od Václavského náměstí. Tohle bytové divadlo v letech 1976 až 1980 komunisté ze svého hledáčku nepouštěli. Vlasta v něm dokázala, i přes všechno ponížení, kterým si prošla, předvést skvělá a zcela nevšední představení. Za všechny jmenujme Všechny krásy světa, hru, která vznikla podle vzpomínkové knihy jejího oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta. „V bytovém divadle jsem byla naprosto svobodná. Mohla jsem si rozhodnout, za co budu ochotná se nechat zavřít,“ zavzpomínala na časy disentu.
O dalších osudech této pozoruhodné ženy čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 42.