Princ Charles o Henry Newmanovi: Souznění vyžaduje odlišnost

Přinášíme překlad úvodníku Jeho královské Výsosti prince Charlese z Walesu, který vyšel v Osservatore Romano ku příležitosti svatořečení Johna Henryho Newmana.

^{Foto: Tiskové středisko Svatého stolce}

John Henry Newman: Souznění odlišností

Zítřejší den, kdy papež František kanonizuje kardinála Johna Henry Newmana, prvního Brita po více než čtyřiceti letech prohlášeného za svatého, bude důvodem k oslavám nejen pro Spojené království, nejen pro katolíky, ale pro všechny, kdo si váží hodnot, které inspirovaly kardinála Newmana.

Ve své době chránil kardinál Newman duchovní život proti silám, které mohly znehodnotit lidskou důstojnost a lidský úděl. Dnes, v době jeho svatořečení, je jeho příklad potřebný více než kdy jindy. Především proto, že se dokázal bránit, aniž by obviňoval, dokázal s druhým nesouhlasit, aniž by jím pohrdal, především však dokázal nahlížet na odlišnost jako na šanci k setkání, nikoli k zavržení.

V době, kdy byla víra velice zpochybňována, Newman, jeden z největších teologů devatenáctého století, zúročil svůj intelekt v zájmu nejnaléhavější otázky naší doby: jaký by měl být vztah víry ke skeptické a sekulární éře? Jeho příspěvky v anglikánské teologii, a po jeho konverzi v teologii katolické, oslovovaly dokonce i jeho oponenty pro jeho odvážnou upřímnost, nesmiřitelnou exaktnost a originalitu myšlenek.

Ať jsme jakékoli víry, jakékoli tradice, nemůžeme jinak, než být vděčni kardinálu Newmanovi za jeho dary pevně zakořeněné v katolické víře, o které se dělil se širokou veřejností: jeho působivá a dojemná duchovní autobiografie, hloubka jeho poezie vyjádřená v díle „Sen Gerontiův“ (The Dream of Gerontius), zhudebněná Sirem Edwardem Elgarem, dalším katolíkem, na kterého mohou být všichni Britové hrdí. Skrze toto dílo daroval hudebnímu světu jedno z významných mistrovských oratorií.

V pasáži, kde báseň Sen Gerontiův vrcholí, duše, blížící se do nebe, uzří něco z božského obrazu:

tajuplný souzvuk:

Jako hluboké a slavnostní tóny mne zaplavuje

množství pramenících vod.

Souznění vyžaduje odlišnost. Tato myšlenka je jádrem křesťanské teologie v optice Nejsvětější Trojice. Ve stejné básni říká Gerontius:

Pevně a upřímně věřím,

že Bůh je trojjediný, že Bůh je Jediný;

Odlišnosti se nemusíme bát. Právě tuto skutečnost dosvědčil kardinál Newman ve své teologii, vyzpíval ve své poezii, ale i dokázal svým životem. Pod jeho vedením se katolíci stali nedílnou součástí široké veřejnosti, která se stala bohatší komunitou složenou z komunit.

Newman byl aktivní nejen v církvi, ale i ve světě. Církvi, do které dospěl skrze mnohé intelektuální a duchovní útrapy, byl zcela oddán, ale zahájil i otevřenou debatu mezi katolíky a ostatními křesťany, čímž připravil cestu nadcházejícímu ekumenickému dialogu. Když byl roku 1879 jmenován kardinálem, zvolil si za své motto Cor ad cor loquitor (Srdce promlouvá k srdci). Jeho rozhovory, probíhající navzdory konfesním, kulturním, sociálním a ekonomickým rozdílům, byly zakotveny v jeho niterném přátelství s Bohem.

Jeho víra byla v pravém slova smyslu katolická - všeobecná, neboť prostupovala všechny životní aspekty. Právě v tomto duchu se můžeme my, katolíci nebo nekatolíci, zaměřit v křesťanské církevní tradici všech staletí na jedinou perspektivu - na zvláštní moudrost a pochopení, kterou tato duše vnesla do naší všeobecné zkušenosti. Můžeme se nechat inspirovat jeho texty a jeho životem, byť uznáváme, že jako každý člověk měl nevyhnutně i své chyby. John Henry Newman si byl vědom svých poklesků, pýchy, defenzivy, které nedosahovaly jeho ideálů. V posledku v něm však posílily vděčnost Bohu za jeho milosrdenství. 

Jeho vliv byl obrovský. Jeho teologické dílo, které rozvíjelo církevní nauku, silně ovlivnilo pozdější myslitele a ukázalo, že naše chápání Boha může růst. Kardinál Newman kladl velký důraz na hlas svědomí, což byla výzva a posila pro osobní zbožnost jednotlivých křesťanů. Osobnosti, které se snaží definovat a obhajovat křesťanství a hlásí se k různým tradicím, vyjadřují svou vděčnost za jeho cestu, vedoucí ke smíření víry a rozumu. Ti, kdo hledají něco božského tam, kde se intelektuální prostředí zdá být stále více nepřátelské, v něm nacházejí mocného spojence, prosazujícího osobní svědomí proti vládnoucímu relativismu.

V této době, kdy jsme byli svědky příliš mnoha závažných útoků netolerantních sil na komunity a jednotlivce, včetně mnoha katolíků, kvůli jejich přesvědčení, je možná nejdůležitější skutečnost, že kardinál Newman je postavou, která stála za svým přesvědčením, a to navzdory nevýhodám plynoucím z příslušnosti k náboženství, jehož přívržencům bylo odepřeno plně se zapojovat do veřejného života. V celém procesu emancipace katolické církve a obnovení hierarchie katolické církve byl nezbytným průvodcem svého lidu, své církve a své doby.

Jeho schopnost vyjádřit osobní laskavost a navazovat velkodušné přátelství lze doložit jeho korespondencí. Existuje více než 30 svazků jeho dopisů, z nichž mnohé nejsou adresovány kolegům intelektuálům a prominentním lídrům, ale rodinám, přátelům a farníkům, kteří vyhledávali jeho moudrost.

Ve svém příkladu nám zanechal trvalý odkaz. Jeho vychovatelská práce byla zvláště oceněna v Oxfordu, Dublinu i jinde. Jeho odborné pojednání The Idea of a University, je i dnes zásadním textem. Jeho často přehlížené práce na téma výchova dětí svědčí o jeho odhodlání, zajistit všem vrstvám přístup ke vzdělání. Jako anglikán přivedl církev zpět k jejím katolickým kořenům a jako katolík byl připraven se učit z anglikánské tradice, například při prosazování úlohy laiků. Dal nové sebevědomí katolické církvi v zemi, ze které byla kdysi vykořeněna. Katolická komunita v Británii zůstává dlužníkem za jeho neúnavnou práci, jako i britská společnost má důvod být vděčna této komunitě za nezměrný přínos pro život naší země.

Toto sebevědomí bylo vyjádřeno i v jeho lásce k anglické krajině a k rodné kultuře, k jejímuž rozvoji výrazně přispěl. V oratoři, kterou založil v Birminghamu, kde se dnes nachází muzeum jemu věnované, ale i živá komunita, vidíme realizaci jeho vize, inspirované Římem, který definoval jako „nejkrásnější místo na zemi“. Z Itálie přivedl do Anglie Kongregaci oratoria sv. Filipa Neriho ve snaze zúročit její charisma výchovy a služby.

Miloval Oxford, který poctil nejen zanícenými a erudovanými promluvami, ale i krásným anglikánským kostelem v Littlemore. Byl vybudován po jedné z jeho formačních cest do Říma, kde hledal vedení pro svou budoucí duchovní cestu a přemýšlel o svém vztahu k anglikánské církvi a ke katolicismu. Tehdy napsal svou vroucí píseň Lead Kindly Light (Veď mne, jemné světlo). Když se nakonec rozhodl anglikánskou církev opustit, jeho poslední kázání při odchodu z Littlemore mělo název „Rozloučení s přáteli“ a zanechalo všechny v slzách dojetí.

Když si připomínáme život tohoto velkého Brita, velkého křesťana a, jak už můžeme říci, velkého světce, který překlenuje rozdíly mezi tradicemi, je zcela správné poděkovat za přátelství, které navzdory jeho odchodu nejen vydrželo, ale upevnilo se.

S pohledem na božskou harmonii, kterou Newman tak mistrovsky popsal, vidíme, že když se upřímně a odvážně vydáme po různých životních cestách, na které nás volá svědomí, všechna naše rozdělení mohou nakonec vést k většímu porozumění a všechny naše cesty se mohou setkat ve společném domově.

^{(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce, překlad Hana Pohořalá)}