Zuzana Homolová: Lidové písně zpívám bez afektu

Rozhovor s písničkářkou Zuzanou Homolovou

Mezi některými vašimi nahrávkami byly obrovské časové rozestupy (deset let mezi Slovenskými baladami a Tvojej duši zahynúť nedám). Tentokrát jde o třetí album od roku 2013. Mohu tomu rozumět i tak, že prožíváte hudebně plodné a šťastné období?

Spolupráce s kolegy ve skupině Trojka Zuzany Homolovej mě baví a současně i inspiruje. Mezi koncertováním s lidovkami mě Miloš Železňák ponoukl k tomu, abychom sebrali dosud nezveřejněné zhudebněné básně z doby i před několika desetiletími, zrekonstruovali jsme je a on se postaral o jejich instrumentální úpravu na albu Medzi dvomi prázdnotami. Je to tedy opravdu zajímavé období. Mezitím se totiž udála ještě epizoda s pražskou skupinou Ondřeje Škocha Nitky, která mě pozvala k natáčení alba zhudebněných překladů poezie Suzanne Renaud, manželky českého grafika a básníka Bohuslava Reynka, s názvem Prší na habry.

Po albu zhudebněné poezie Medzi dvomi prázdnotami a po zmíněné epizodě s poezií Suzanne Renaud jste se vrátila ke svým oblíbeným lidovým baladám. V čem je to pro vás jiné, zpívat text známého autora a zpívat lidovou píseň?

Lidovou píseň se snažím zpívat co nejpřirozeněji, bez jakýchkoli ozdob, bez afektu. Oproti tomu ve zhudebněné poezii je větší prostor pro to, abych se mohla dovolit se víc odvázat, více improvizovat.

Jakým způsobem probíhal výběr písní na nové album?

Všechna moje dosavadní alba obsahovala příběhy týkající se různých válek. Zpočátku mi i přišlo líto, že některé balady o válce jsem už vydala na jiných titulech. Ale našla jsem tolik zdrojů, že jsme se nakonec některých písní museli vzdát. Skladby jsem vybírala téměř rok, Miloš je mezitím aranžoval a já jsem postupně doplňovala další. Sama jsem pak hledala jejich ideální podobu a postupně jsem je od léta zpívala do Milošových aranží. Většina z nich mi vyhovovala a jen několika písním jsem sama navrhla „tvář“. Samo Smetana stál mezitím mimo, byl zahleděný do nového alba své Bandy a jeho vstupy – housle, violu a zpěv – jsme natáčeli nakonec, když už byla vize alba jasná. Jako nejbizarnější nápad mi přišlo Milošovo, abych nahrála titulní píseň Keď vojačik narukoval v té podobě, v jakém jsem ji sama hrávala před třiceti lety…

Zatímco v 70. a 80. letech jste čekala, až se dostanete do edičního plánu Opusu, dnes podobné administrativní a hlavně politické překážky nehrozí. Jak vůbec v současné době probíhá vaše komunikace s vydavatelem? Nabízíte vydavateli své nové nahrávky, nebo vás naopak Shina za Slnko Records oslovuje, jestli nemáte něco nového?

Dnes je samozřejmě jiná situace a nikomu nic nebrání vydat album klidně každý týden… Shina ze Slnka je obdivuhodná nejen tím, co dělá s Danem Salontayem v kapele Longital, ale i svým fantastickým nasazením editorky skvělého vydavatelství. Myslím, že dostává tolik nabídek, že nemůže všechny akceptovat. Vždyť od nápadu založit Slnko Records před osmnácti lety už vychází 111. album a čerstvá bilance z Radio_Head Awards znamená pro Slnko devět nominací! Co se týká našeho Vojačika, před více než rokem jsem Shině řekla, jaký máme záměr – že jsem vybrala různé písně týkající se všech možných válek ke stému výročí ukončení té „velké“, první světové. Souhlasila, pomohla nám s grantem, zařadila do edičního plánu a vydala CD.

Četl jsem, že jste ve studiu tentokrát hodně dali na první impuls, více než na dodatečné úpravy. A celkově prý natáčení probíhalo jinak než v případě předchozích alb. V čem to tedy bylo jiné pro vás osobně?

Dosud jsem materiál na alba připravovala vždy z písní, které jsem si sama osvojila a kterých se teprve potom ujali jiní aranžéři. Nyní byla startovací rovina stejná pro aranžéry i pro nás interprety. Navíc jsem vybírala písně i pro Sama (on sám si přinesl pouze Ference Jožku), aby byl na albu zastoupený hlas hlavních aktérů – vojáků. Nahrávání zpěvu bylo opravdu víceméně „z první vody“ a já jsem se snažila být co nejcivilnější. Myslím, že tak silný materiál si nevyžaduje nějaké „šponování emocí“.

(Celý rozhovor vyšel v kulturním magazínu UNI)