Proces s undergroundem skončil fiaskem. „Vlasatců“ se zastali intelektuálové

/ /
Fotografie Státní bezpečnost z chodby soudu, kde se scházeli intektuálové a máničky. Na fotografii z Archivu bezpečnostních složek filozof Jiří Němec.
Fotografie Státní bezpečnost z chodby soudu, kde se scházeli intektuálové a máničky. Na fotografii z Archivu bezpečnostních složek filozof Jiří Němec.

Pražský soud vynesl 23. září 1976 mírnější rozsudky, než původně normalizační režim plánoval. Hudebníky od exemplátních trestů zachránila podpora významných osobností. Proces navíc stmelil opozici a vedl ke vzniku Charty 77.

Od soudu, kterému se říkalo „proces s Plastiky“, ačkoli v něm byli souzeni i další hudebníci, odešli s tresty odnětí svobody nakonec jen čtyři z nich. Nejvyšší trest dostal umělecký vedoucí „Plastiků“ Ivan Martin Jirous (18 měsíců), druhý nejvyšší Pavel Zajíček ze skupiny DG 307 (12 měsíců), na osm měsíců putovali do vězení saxofonista „Plastiků“ Vratislav Brabenec a písničkář Svatopluk Karásek. 

S „vlasatci“, jak nazývala Státní bezpečnost nepovolené hudebníky a jejich posluchače, měla skoncovat celostátní akce „Kapela“ spuštěná v listopadu 1975. Režim je považoval za nebezpečné protistátní živly, jejich koncerty totiž rozviřovaly stojaté normalizační vody. Záminka pro zákrok na sebe nenechala dlouho čekat.

Dne 13. prosince 1975 se v Přešticích na Plzeňsku konala přednáška duchovního otce českého undergroundu a uměleckého šéfa nepovolené skupiny „The Plastic People of the Universe“ Ivana Martina Jirouse přezdívaného „Magor“, na níž zahráli písničkáři Karel "Charlie" Soukup a Svatopluk Karásek bez povolení pro veřejné vystupování. Tuto akci, která se konala pod záštitou místní organizace SSM, Státní bezpečnost pouze monitorovala, jak popsal pro Paměť národa jeden z jejích organizátorů Karel Havelka známý v undergroundu jako „Kocour“:

"Kolem půlnoci přišlo asi deset příslušníků VB se dvěma estábákama, zkontrolovali totožnost všech na akci a vyzvali mě a Skaláka (Miroslav Skalický), abychom s nimi šli na stanici podat vysvětlení. Vyptávali, co to je za akci, co je to ten underground. Tak jsem jim vysvětlil, že americkej underground je protikapitalistickej a že u nás ho prezentuje Jirous. Oni se s tím spokojili a oba nás pustili a já jsem si říkal, že jsou úplně blbí a že jsme vyhráli."

Magorova svatba

Pocit vítězství měli i účastníci svatby Ivana Martina Jirouse, která se konala 21. února 1976 v Bojanovicích u Prahy a zároveň byla tzv. Druhým festivalem druhé kultury. Sjelo se na ni přes 400 lidí a obešla se také bez zatýkání. Jedním z účastníků byl František Stárek přezdívaný „Čuňas“, který propojoval severočeský underground s pražským a později vydával samizdatový časopis Vokno:

Pozvánka na svatbu Martina Jirouse
Pozvánka na svatbu Martina Jirouse

„Bojanovice organizoval Magor a kromě ‚Plastiků‘ a DG 307 tam hrály i mimopražský kapely jako Bílý světlo nebo Hever a vazelína, dohromady 14 účinkujících! Bylo nám divný, že policie nezasáhla a Charlie (Karel) Soukup tehdy vykřikoval: ‚Bolševik je v hajzlu, teď už nás nezastaví, teď pojedeme a bude kulturní revoluce‘.“

Státní bezpečnost ale jen potřebovala čas, aby vykonstruovala obvinění a připravila informátory, které k zadrženým nasadila do vazebních cel. K zatýkání „vlasatců“ došlo až 17. a 18. března, kdy si příslušníci Státní bezpečnosti přišli pro členy skupin The Plastic People of the Universe, DG 307,  Ivana Martina Jirouse, písničkáře Svatopluka Karáska a Karla Soukupa, Františka Stárka a organizátory přednášky v Přešticích Miroslava Skalického a Karla Havelky, který zatčení popsal pro Paměť národa:

„Tehdy zatkli asi pětadvacet lidí a spojili je do procesu. Do července jsem seděl na Borech ve vazbě a čekal na soud. Měl jsem zakázáno se holit a stříhat na důkaz našeho zhýralého životního stylu. Soud se konal na moje narozeniny 12. července s vyloučením veřejnosti. Dostal jsem třicet měsíců nepodmíněně, Skalák osmnáct a Čuňas osm.“

Odsouzeni byli za to, že „organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti  pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů“.

Nečekaná obrana „vlasatců“  

Mezitím se ale stalo něco, s čím Státní bezpečnost nepočítala. „Vlasatců“ se zastaly významné osobnosti jako básník Jaroslav Seifert, filozofové Jan Patočka a Jiří Němec, spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma a Pavel Kohout. V otevřeném dopise žádali německého spisovatele Heinricha Bölla, aby se zastal mladých lidí postavených před soud „v podstatě za to, že si chtěli uchovat svou osobní a tvůrčí integritu“. Dopis vyšel 28. srpna 1976 v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a zachránil „vlasatce“ před mnohaletými tresty odnětí svobody.

„Oni si mysleli, že nás spláchnou. A za to, že najednou nemohli, nás ještě víc nenáviděli,“ vzpomínal František „Čuňas“ Stárek, který byl souzen v plzeňském procesu.

Komunisté se mezinárodního zájmu a podpory skutečně zalekli. Počet obžalovaných se postupně snižoval, bylo vidět zřetelné ústupky ze strany režimu. Ze 14 osob obviněných z výtržnictví měli být v Praze na pokyn tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny odsouzeni pouze čtyři a odsouzeným v plzeňském procesu byly tresty na základě odvolání sníženy o polovinu. 

Od soudu, kterému se říkalo „proces s Plastiky“, ačkoli v něm byli souzeni i další hudebníci, odešli s tresty čtyři z nich — přesně tak, jak zněl rozkaz ministra vnitra. Nejvyšší trest dostal umělecký vedoucí „Plastiků“ Ivan Martin Jirous (18 měsíců), druhý nejvyšší Pavel Zajíček ze skupiny DG 307 (12 měsíců), na osm měsíců putovali do vězení saxofonista „Plastiků“ Vratislav Brabenec a písničkář Svatopluk Karásek. 

Fiasko akce „Kapela“

Absurditu procesu, který byl založen pouze na obvinění z používání vulgarit znevažujících socialistické zřízení, popsal Václav Havel, jemuž se podařilo proniknout na přelíčení v Praze. Na jeho husarský kousek vzpomínal saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec:

„Druhej den se na tom soudu objevil takovej bloňďáček a říkal estébákovi: 'Já jsem Jirousův bratranec, já bych se tam rád podíval.' Byl to Havel a ti blbci neměli jeho fotku, tak ho tam pustili a Havel tam strávil asi půl dne a napsal o tom článek, který se pak vysílal na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, takže najednou to letělo světem, napsaný od Havla, takže věrohodný. To snad ti estébáci museli udělat naschvál. Přeci si v takhle napínavý době aspoň seženu fotku, ať vím, jak ten Havel vypadá!“

Akce „Kapela“ skončila fiaskem. Nejenže se Státní bezpečnosti nepodařilo „vlasatce“ potrestat tak, jak si představovala, zákrok proti nim navíc sjednotil roztříštěnou opozici a přitáhl nežádoucí pozornost zahraničí k porušování lidských práv v socialistickém Československu.

Václav Havel popsal, že na chodbách soudu v Karmelitské ulici byl  vidět první obraz Charty 77 — dvacetiletí dlouhovlasí mládenci, bývalí členové předsednictva ÚV KSČ, přední umělečtí teoretici, kritici, profesoři, spisovatelé a mnoho jiných. Cestu od Plastiků k Chartě popsal pro Paměť národa František „Čuňas“ Stárek:

„Opoziční scéna byla do té doby velice rozbitá. To byli bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, spisovatelé a každý si hrál na vlastním písku. Až ta naše skupina, které se souhrnně říkalo ‚Plastici‘, byla takový katalyzátor. A protože neměla žádný politický nátěr, tak bylo pro všechny jednoduché se nás zastat. Byl to vlastně úspěch, jak ta moc musela do určité míry couvnout. A na základě toho vznikla Charta 77, protože Václav Havel a Jiří Němec nechtěli to společenství, které vzniklo kolem případu Plastiků, zase rozpustit.“

Autorům Charty 77 nahrálo to, že v říjnu 1976 byl ve Sbírce zákonů ČSSR publikován čl. 120 o Helsinských dohodách, jejichž přijetím se Československo zavázalo k „respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“.

„Zformulovali proto neutrální text o lidských právech, ve kterém upozorňovali na neplnění těch dohod. Pojmenovali ho Charta 77,“ uzavírá František „Čuňas“ Stárek s tím, že bez procesů s „vlasatci“ by nebylo Charty.

Po jejím zveřejnění a po fiasku akce „Kapela“ komunistická moc běsnila a rozhodla se proti opozici postupovat tvrději – následovala další zatýkání, tvrdé a dlouhé výslechy a mnohaletá věznění signatářů Charty 77.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.