Čeští architekti slaví. V mracích analogové práce A69

architektura

Čeští architekti slaví. V mracích analogové práce A69NOVÉ 7
Panorama
  • Matěj Beránek
Sdílet:

Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.

Nějak jinak

Papíry na skicování a kreslení, tužky, pastelky, pravítka, ořezávátka, gumy. Bez toho všeho by nevznikl ani jeden z desítek projektů s podpisem A69 – architekti. Zakladatelé studia Boris Redčenkov, Prokop Tomášek a Jaroslav Wertig často připomínají, že se dodnes nenaučili pracovat s žádným počítačovým softwarem pro projektování. A už se to pravděpodobně nezmění. Zatímco proces navrhování se čím dál víc soustřeďuje na využívání právě digitálních technik a programů, nápady „ášedesátdevítky“ prý stále vznikají výhradně během kreslení vlastní rukou.

Prezentace a vystavování architektury je velké téma, o kterém se v oboru hodně mluví. Jak v galeriích ideálně zprostředkovat myšlenky, podobu, nebo dokonce atmosféru architektonických děl? Fotografiemi, videem, výkresy nebo modely staveb? Obrazy či sochy vystavíte snadno, u budov je to ale složitější, a tak musíte hledat jiné cesty. Lidé bývají obvykle zklamáni, když expozice zaměřená na architekturu nabízí jen fotografie a popisky staveb, doplněné maximálně modelem. Takový „zážitek“ dokážou zprostředkovat i webové stránky. Rekapitulace díla právě takovou formou se u výročních výstav ovšem vždy nabízí a je navíc dost lákavá – příprava výstavy totiž nezabere moc práce a málokdo vám takový koncept bude vyčítat. Jde přece o bilancování dosavadní činnosti.

Takhle voní tvorba

Také architekti z A69 měli v úmyslu představit svoje dosavadní projekty, přišli ale s vtipem sobě vlastním s úplně jinou formou prezentace. Ponořili se do archivu obsahujícího víc než tisícovku skic a kreseb, které za pětadvacet let fungování ateliéru vznikly, a vybrali ty nejlepší. Vzniklo jich vlastně mnohem víc, v ateliéru u A69 ovšem prý platí dohoda, že archivaci si zaslouží (až na výjimky) pouze kresby Prokopa Tomáška, výtvarně velmi nadaného architekta a navíc rockového hudebníka. Na tři stovky vybraných kreseb pak tiskem nechali přenést na pruhy tzv. šmíráku, skicovacího papíru dostupného v rolích, ty pak zavěsili v hlavním galerijním prostoru. Takových pruhů levituje v sále na tisíc tři sta! Všechny jsou navíc ručně trhané tak, aby dohromady připomínaly právě mrak, anglicky cloud. Každý list má své vlastní číslo a přesnou polohu zavěšení v rámci geometrické struktury jejich uspořádání.

Do tohoto mračna jsou pak protrhány chodby, kterými se můžete vydat mezi závěje papírových pruhů. Cestu si zároveň klestíte rukama, rozhrnujete je jako záclony, abyste si mohli prohlédnout kresbu, která na vás odněkud vykoukne. Je to vlastně až dětinsky radostná a zábavná hra, procházíte dlouhými závěsy papírů s barevnými kresbami (občas můžete narazit na kresby obsahující různé poznámky architektů, třeba jen ryze praktické, které ale po zavěšení v galerii získávají jiný rozměr), nevidíte pořádně, kudy cesta vede, všude kolem vás šustí jemně papír. V této papírové krajině jste schovaní před pohledy ostatních. Aby byl žádaný „zážitek z tvorby“ ještě silnější, šíří se sálem zvuk tužek na papíře, jejich ořezávání, gumování nebo korbíka, oldschoolového pravítka pro tahání rovnoběžek na rýsovacím prkně, a vůně pastelek.

69

Svým způsobem jde o hodně zidealizovanou představu o fungování architektonického studia v dnešní době, kde se zvuky tužek a pravítek ozývají maximálně až ke konci desetihodinové směny nebo o pracovních víkendech, kdy nevolají klienti, stavební firmy ani úředníci. A69 chtějí ale mnohovrstevnatou expozicí sdělit svoji radost z kreativní činnosti, z okamžiku zrodu prvních myšlenek a principů každého nového projektu – vlastně přesně toho, proč se architektuře stále s vášní věnují. A přestože si studio po pětadvaceti letech praxe dokázalo vybudovat jednu z nejvyšších a nejstabilnějších pozic na české architektonické scéně, pokud jde o kvalitu práce, přijímání odborníky a médii i velikost a prestiž zakázek, na kterých pracují (aktuálně třeba řešení nové pražské čtvrti Smíchov City nebo velký dopravní terminál), daří se jim to s až překvapující autenticitou. Vidíte, že je to zkrátka baví. Schopnost zprostředkování radosti z práce u architektů vůbec není samozřejmostí. K výstavě například spolu s parfumérkou vyvinuli sadu tří vůní „inspirovaných osobnostmi architektů i dílem samotným“, představte si pod tím, co chcete. K tomu si samozřejmě na míru navrhli i dřevěné pouzdro na flakony – prý bylo ve výsledku dražší než výroba parfémů samotných.

Tento přístup vlastně odráží i název výstavy CLOUD 69, který lze interpretovat různě. Jako mraky práce vyprodukované během pětadvaceti let praxe, sarkastickou narážku na cloud jakožto digitální úložiště vzhledem k jejich „analogovému“ způsobu práce nebo výslednou podobu instalace. Když ale médiím rozesílali tiskovou zprávu k výstavě, nezapomněli přiložit odkaz na anglický slangový slovník Urban Dictionary, který nabízí ještě jeden, trochu ostřejší význam. Nápovědu hledejte u čísla studia, které, jak kdysi napsal sám profesor Ladislav Lábus, neoznačuje neplodnou polohu.

CLOUD 69. Mraky práce A69 (19942019). Praha, Galerie Jaroslava Fragnera, do 28. 10. 2019.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články