Horník je pořád jednou nohou v hrobě, smiřují se vdovy se smrtí manželů

  10:56
Osm příběhů zachytila autorka Kamila Hladká z Želešic do knihy Hornické vdovy. Prostřednictvím životních osudů žen havířů přináší neobvyklou sondu do hornického prostředí včetně vyrovnávání se s nečekanou smrtí.

„Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden,“ vypravuje 66letá Marta.

Manžel jí zemřel v říjnu roku 1990 při výbuchu v karvinském Dole Barbora.

Její příběh je jedním z osmi, který ve své knize popsala Kamila Hladká. K autorství knihy s ostravským tématem se spisovatelka z jižní Moravy dostala tak trochu řízením osudu.

„Před dvěma lety jsem byla na narozeninové cestě do Bělehradu. V rádiu jsem tehdy zaslechla krátkou reportáž o hornictví. Hned se mi s tím tématem spojily hornické vdovy. A ještě v Bělehradě jsem z mobilu dělala první rešerši toho, co o hornictví u nás vyšlo a jestli se tomu někdo soustavněji věnuje,“ vypravuje Hladká, která se ve své profesi knižní editorky věnuje právě hledání témat pro nové knihy a následně také autorů, kteří ji napíšou.

„Během pár dní jsem jela do Slezska, pátrala v lokálních knihovnách, muzeích a setkala jsem se s prvními hornickými vdovami. Najednou se stalo, že jsem to téma už nikomu dát nechtěla,“ vysvětluje dnes se smíchem, proč se nakonec psaní ujala sama.

Chlapi šli domů, ten můj nepřišel, vzpomíná jedna z vdov

Většinu z žen, které v její knize vypravují, poznala díky Spolku svaté Barbory, který pomáhá rodinám zemřelých havířů. Nejstarší ze zpovídaných vdov má osmdesát let a její muž zemřel v roce 1961 na Dole Dukla. Nejmladší je právě 38 a o manžela přišla teprve před čtyřmi lety.

„Přímo z obýváku jsem viděla autobus, chlapi jeli z práce a šli domů, ten můj nepřišel. Pořád se díváte z okna, ale ten můj už nepřišel,“ vzpomíná v knize jedna z vdov na den, kdy přišla o svého Jožku a zhroutil se jí svět.

Jenže autorka knihy nechce čtenáře jen dojímat. Skrze vyprávění hornických vdov poskytuje unikátní pohled na hornictví jako takové, a to na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný.

Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a třeba i vyvrátit mnohaletá klišé, jež se k němu vážou. Každý příběh provází fotografie, ale třeba i dopisy získané přímo od vdov, staré novinové výstřižky i materiály od sběratelů, z archivů a muzeí.

Ženy dobře věděly, jak to v dolech funguje

Ostravsko-Karvinsko je podle Kamily Hladké hornických vdov plné. „Nezaznamenala jsem u nich ale žádnou zlobu na doly a na šachtu. Nezlobily se na ni ani v tu chvíli, kdy jim vzala manžela. Žily a stále žijí ve vědomí, že horník má náročné a nebezpečné povolání,“ popisuje Hladká.

A dává jí za pravdu vyprávění Olgy. Její muž František umřel na Dole Dukla po požáru v roce 1961 spolu s více než stovkou dalších horníků. „Tady všude byly samé šachty, samí horníci, tak to prostě chodilo, nikdy jsme nad tím nepřemýšleli. Horník je člověk, co je jednou nohou pořád v hrobě,“ vypravuje Olga v knize.

Podle autorky ojedinělého knižního projektu, k němuž napsal dojemnou předmluvu historik Martin Jemelka, byly ženy horníků většinou dobře obeznámeny s tím, jak to v dole funguje. Nejen proto, že horníci o své práci vyprávěli doma, ale i proto, že řada z nich na dole pracovala. Ať už v kancelářích, v kuchyni, nebo při pomocných pracích na povrchu.

„Dneska jsem ráda, že když se to stalo, že se to stalo na šachtě. Můj manžel svoji práci miloval, a i když to zní krutě, zůstal jí věrný až do smrti. Kdyby zemřel na rakovinu plic jako starší člověk, i když následkem hornictví, dneska by si na něho nikdo nevzpomněl. A kolik je takových? Nehody a úmrtí k horničině prostě patří,“ povyprávěla Marta do knihy, která vyšla před nedávnem v nakladatelství Dcera sestry.