„Máme rádi vlaky a pivo. Sem tam někam jedeme a pak o tom vyprávíme,“ říkají o sobě Honza Šamla a Vláďa Maroušek. Své společné aktivity zahrnují pod značku Beer with Travel. Když o nich ale někdo řekne, že jsou cestovatelé, tak se tomu spíš smějí. „My jsme jenom dva kluci, kteří jezdí na pivo do světa,“ říká Honza Šamla.
O svých pivních patáliích převážně z východní Evropy kluci dělají i stand up vystoupení. Před dvěma lety se ale rozhodli, že své zážitky dají na papír. Jejich velkým vzorem je poutník Ladislav Zibura. Právě on jim také pokřtí knihu s názvem Transsibiřská magistrála aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři. „Táhne nás to na východ. Naše nejmilovanější destinace jsou země bývalého Sovětského svazu. Cestou z jednoho z našich výletů tak vznikl nápad, že vyrazíme na nejdelší železniční trať na světě,“ vzpomíná Honza. „Začalo to jako klasické pivní kecání, ale nás to ani po vystřízlivění nepustilo,“ dodává.
Křest
|
Deset tisíc kilometrů, osm zastávek a nespočet piv. To jsou základní parametry putování dvou kamarádů, kteří se rozhodli cestovat vlakem přes Rusko. „Na tuto zemi se u nás nahlíží dost negativně. Když se řekne Rusko, hodně lidí si vybaví nepříjemnou kapitolu dějin a kontroverzní mezinárodní politiku, ale podle nás jsou Rusové fajn,“ říká Vláďa Maroušek. „Za těch pár výletů jsme zjistili, že všude na světě jsou hodní i zlí lidé. Dokonce bych řekl, že devadesát procent lidí jsou ti normální lomeno hodní,“ filozofuje Honza. „Nejhorší co se nám v Rusku stalo, že nás jedna bába natáhla o 120 korun. My jim to ale nevědomky vrátili. Jednou jsme totiž omylem zapomněli zaplatit. Takže je to my versus Rusko jedna jedna,“ směje se Vláďa. Oba kluci se ale shodují, že jsou Rusové pohostinní. „Oni vědí, že na západě nemají moc dobrý obraz, o to víc byli nadšení, že jsme do Ruska přijeli a že se nám tam líbilo,“ říká Honza.
Kromě místních lidí se Honza s Vláďou zajímají také o pivo. Však v hospodě se rodí i jejich nápady, kam vycestovat. „Nejvíc nám chutnají ležáky, což je ve světě docela problém,“ říká Vláďa dodává: „Snažíme se ochutnávat, co nejvíc místních piv. Málokdy se nám, však stane, že by nám něco opravdu chutnalo. Například v Petrohradě jsme pili asi pět různých piv a žádné nebylo extra dobré,“ vzpomíná. „Občas se nám stane, že narazíme i na opravdu bizarní místa. V Jekatěrinburgu jsme našli bar, který patřil jednomu sibiřskému pivovaru. Vyzdoben byl do kalifornsko-surfařského stylu, na čepu měl šestnáct piv a v nabídce dalších x lahvových. Jedno z nich se jmenovalo Dvanáctka, psáno česky, a na etiketě mělo českou tramvaj. To byl prostě úlet! Dali jsme jich každý sedm,“ směje se Honza, který se svým kamarádem vyrazil vlakem na pivo i za polární kruh. Kromě toho byla dvojice i v Náhorním Karabachu, Arménii, Černobylu či u Velké čínské zdi. Zážitků mají spoustu. „Rozhodně chceme sepsat další knížku,“ shodují se oba.
