Převládá tu přesvědčení, že překládat může každý, říká šéfredaktor Paseky Sedláček |
Lidovky.cz: Vaším nejnovějším překladem je sedmi set stránková Smrtící bílá od Roberta Galbraitha, což je pseudonym, pod nímž píše J. K. Rowling. Počítal jste, že knihy z této série nabudou takových rozměrů?
Ano, dalo se s tím počítat, čtvrtý díl Harryho Pottera je taky nejtlustší.
Lidovky.cz: Je to na první dobrou děsivé nebo se naopak těšíte, že se na delší dobu plně ponoříte do překladu?
Děsivé by to bylo, kdyby to bylo uměle natahované, ale toho se naštěstí u Roberta Galbraitha není třeba obávat. Jeho knihy se navíc překládají dobře, takže lze říct, že na délce v tomto případě tak trochu nezáleží.
Lidovky.cz: Když se vám do rukou dostane nějaká kniha, potřebujete se s ní nejprve seznámit jako čtenář, v klidu si ji přečíst, užít si ji, nebo se rovnou pouštíte do překladu?
První možnost je správně. Při překládání beletrie se nelze „pustit rovnou do překladu“ textu, který neznáte, to by nemohlo dopadnout dobře. S čtenářským požitkem to samozřejmě bývá trochu problematické, protože jako překladatel máte sklon už při četbě koukat autorovi pod prsty.
Lidovky.cz: Všimla jsem si, že v jednotlivých knihách s Cormoranem Strikem se objevují stejné motivy, slovní obraty. Je třeba na to myslet, když překládáte, abyste volil stejná slovní spojení?
Není třeba na to myslet nijak zvlášť, důležité je držet se autorova stylu, takže objevují-li se v jeho textech stejné motivy či podobná slovní spojení, přirozeně to vyplývá z jednotného překladatelova pojetí původního textu.
Lidovky.cz: Nastal u vás někdy moment, kdy jste si řekl, že už vás to nebaví a chcete překládat zase něco a někoho jiného?
Asi mám v životě štěstí, že jsem se neminul povoláním, takže musím říct, že překládání mě stále baví. Při práci na knize většinou příliš nepřemýšlím nad tím, jestli mě baví dostatečně. To už by bylo trochu pozdě. Na druhou stranu mám asi štěstí, že si mohu texty k překládání vybírat, nemusím překládat knihy, které by se mi nelíbily, ostatně to by asi taky nemohlo dopadnout moc dobře.
Lidovky.cz: Řekl byste tedy, že překladatel nemusí být zároveň nadšený fanoušek?
Nadšený fanoušek být rozhodně nemusí, ostatně s postupujícím věkem a s výše zmíněným koukáním pod prsty vás už každá kniha nezasáhne jako v dobách, kdy jste do literatury teprve vstupovali. Na druhou stranu není nic horšího než překládat text, který považujete za špatný, to se pak většinou na výsledku pozná. Překladatel by si měl autorova díla vážit a přinejmenším s ním souznít v literárních a životních postojích, byť se to nemusí vždy projevovat nadšením.
Lidovky.cz: Cítíte se zároveň jako spoluautor knih, které jste přeložil?
Samozřejmě. Zadáte-li stejný literární text dvěma překladatelům, vzniknou vám dvě odlišná díla, přičemž obě mohou být „stejně dobrá“. Literární překlad je umění na pomezí autorské tvorby a interpretačního umění, divadelní terminologií řečeno, musíte být zároveň tak trochu herec, dramatik i režisér. Dobří autoři také vědí, že k prosazení se v cizím jazykovém prostředí je vklad překladatele naprosto zásadní.
Lidovky.cz: Jste také dvorním překladatelem Iana McEwana. Liší se nějakým způsobem váš přístup k překladům jeho knih a knih J. K. Rowlingové a dalších autorů?
Já bych neřekl, že se liší můj přístup k překládání různých textů, spíš si ty různé texty říkají o vlastní pojetí. Proto je tak důležité s každým z nich nějakým vnitřním způsobem souznít, z čehož pak vyplyne, jak se text bude odvíjet v češtině. Nepřekládají se slova nebo věty, nýbrž dílo ve svém celku. A zároveň musíte co nejpřesněji přeložit právě všechna slova a věty. To je paradox naší práce a hlavní výzva, před niž jsme postaveni.
Lidovky.cz: Když skončíte s překladem jedné knihy, je pro vás snadné začít hned s další?
Ano, v době, kdy dokončíte překlad knihy a nastává fáze redigování, korektur a finální přípravy knihy do tisku, se už většinou vaše emoční vazba k autorskému textu, s nímž jste strávili obvykle několik měsíců, natolik oslabí, že není obtížné začít se připravovat četbou, rozmýšlením „strategie“ na jiný titul.
Lidovky.cz: Vaším debutem byl překlad románu Otrok od Isaaka Singera. Jak moc se od té doby změnilo překladatelství?
Já jsem začínal překládat v samizdatu, i vámi zmíněný titul byl původně určený pro samizdatové vydání. Vlastně šlo z dnešního pohledu o amatérského koníčka. Překladatelství prošlo revoluční proměnou podobně jako značná část lidských činností napřed díky osobním počítačům a posléze internetu. Zatímco úleva, že už není třeba zakládat papír s průklepovými kopiemi do psacího stroje, je spíše technického rázu, možnosti snadného, občas možná zrádně snadného, přístupu k informacím díky technologiím a svobodné otevřené společnosti jsou nenahraditelné. Na druhou stranu podstata překladatelství, tedy schopnost autorského vyjádření a adekvátního převodu díla z cizího jazyka do jazyka cílového, zůstává stejná.
Lidovky.cz: Co se týče změn, nakladatelství Paseka se předloni rozhodlo, že bude dávat překladatele na obálky knih. Jak vnímáte takový krok? Měla by to dělat všechna nakladatelství?
Nakladatelství Paseka dělá jen to, co už několik let obsahuje směrnice evropských orgánů stran autorského práva, v mnoha zemích je to běžná praxe. I u nás existují čtenáři, kteří se v literatuře orientují i na základě znalosti překladatelů, i když je jich jistě menšina. Problém nespatřuji v „neviditelnosti“ překladatelů pro běžného čtenáře, ten může mít oprávněnou radost z toho, jak skvěle to ten Shakespeare či Proust napsali, a nezamýšlet se nad tím, bez koho by si ten čtenářský zážitek nemohli dopřát. Takový čtenář pak špatný překlad rovněž většinou přičte na vrub původnímu autorovi, takže překladatel na své „neviditelnosti“ vlastně vydělá. Zarážející je, že důležitost autorského překladatelství často podceňují nakladatelé, kteří jsou přitom na kvalitně odvedené práci překladatele přímo ekonomicky závislí. Například v nahrávkách audioknih se většinou dozvíte, kdo vám knížku přečte, kdo nahrávku režíroval, případně složil hudbu, ale překladatele si většinou musíte najít – v lepším případě – v seznamu dalších profesí, které se na výrobku podílely, na obálce CD.
Uvádění jmen překladatelů na obálkách nebo alespoň na titulních listech knih tak vnímám především jako tlak na větší odpovědnost jak překladatelů, tak nakladatelů za vydané dílo, což je jen dobře. Jistě není náhodou, že se k tomu u nás jako první odhodlalo nakladatelství Paseka, které je kvalitou svých titulů a péčí o ně pověstné a nemá se v tomto ohledu čeho bát.
