Když Robert Zlocha něco dělá, dělá to naplno. Nejprve skvěle postupoval v bance, kde měl na starosti financování velkých firem. Pak onemocněl a investoval statisíce korun do své léčby. A když konečně změnil profesi a začal trénovat psy, rychle se prosadil i v nové výzvě. Dnes si vydělá totéž co před lety v roli bankéře.
Svou budoucnost přitom viděl právě v bankovnictví. Vystudoval finance a během nabírání pracovních zkušeností v zahraničí zjistil, že ve světě financí je jako doma. Nastoupil proto do Erste Corporate Bankingu, kde se staral o korporátní financování firem s obratem do dvou miliard korun. Zajímavé projekty, svět velkých čísel i pestrá a v neposlední řadě dobře placená práce ho bavily. Dostal se i do speciálního programu na rozvoj talentů a v bankovnictví měl nakročeno k nejvyšším pozicím.
Po pár letech však přišel zvrat. „Při písečné bouři na Lanzarote se mi dostal písek do očí a vznikl zánět, který se nedařilo léčit,“ vysvětluje Zlocha důvod, proč po čtyřech letech z Erste odešel – a proč se dnes namísto světa finančních žraloků pohybuje mezi psy. Úspěšně.
Po nástupu zdravotních potíží přitom sám nevěděl, jestli se vůbec dokáže nějak jinak uživit. „Když pracujete v bankovnictví, uvědomíte si, že neumíte nic moc jiného. Kvůli zánětu v očích nemůžu pracovat dlouho na počítači nebo telefonu, neměl bych být někde pod zářivkami nebo dlouho jezdit autem,“ vypočítává Zlocha s tím, že musel začít hledat práce, kde by si oči šetřil.
Zároveň se opřel do řešení svého zdravotního problému. Nakoupil odbornou literaturu z USA a Austrálie, podstoupil nejrůznější vyšetření a jezdil do specializovaných očních klinik v Rakousku a Německu, kde měli lepší přístroje než u nás. „Stálo mě to stovky tisíc korun a veškerou energii. Zánět jsem intenzivně řešil nějakých šest let. Z mého tehdejšího pohledu na tom, jestli se mi vyléčí oči, závisel můj další osud,“ vzpomíná na obtížnou zkoušku.
I přes všechny investované peníze se ale řešení zdálo, doslova, v nedohlednu. A stav se Zlochovi rok od roku zhoršoval i tím, jak víc a víc pracoval. „Domů jsem chodil jako zombie, přišel jsem a dvě hodiny ležel a vydýchával tu bolest. Bolely mě oči, hlava, cítil jsem hrozné napětí,“ popisuje Zlocha. Zhruba před čtyřmi lety si uvědomil, že tohle už dlouho nevydrží. A začal přemýšlet, co dál.
Nápady měl dva: chtěl koupit byt v centru Prahy a pronajímat ho přes Airbnb. Okolí ho však varovalo, že na tenhle byznys brzy dopadne regulace. Den před podpisem rezervační smlouvy proto z koupě bytu vycouval. Druhý nápad byl překvapivější: sednout na kolo a stát se messengerem. „Tak schválně, zkuste vymyslet, čím se živit, když nesmíte být na počítači, u umělého světla nebo jezdit dlouho autem,“ reaguje Zlocha na můj úsměv. Se systematičností sobě vlastní napsal dlouhý zvídavý mail tehdy údajně nejlepšímu pražskému messengerovi. „Naštěstí mi neodpověděl, a tak i z toho nápadu sešlo,“ směje se muž, který se dnes už tři roky úspěšně živí trénováním psů.
Myšlenka na kariéru trenéra vzešla z procházek, které absolvoval se svým vlastním psem po odchodu na nemocenskou. „Nakoupil jsem si knihy o psí výchově a začal o tom hodně číst. Pak jsem vyhledal jednu velmi dobrou trenérku, a když jsem u ní po pár lekcích viděl, jak mě to baví a že mi to celkem i jde, napadlo mě, že by to mohla být i moje cesta,“ vzpomíná. Trenérku proto poprosil, jestli by mu v začátcích nové kariéry pomohla. Nejdřív se smála, ale pak zdůraznila stinné stránky trenérské profese.
„Je to náročná práce, velmi zodpovědná, o večerech i víkendech. Lidé volají pořád, řeší problémy, na kterých pomalu závisí celá rodina. Často přecházíte až do role rodinného psychologa,“ vyjmenovává Zlocha některé z důvodů, proč se mu snažila trenérka nápad rozmluvit.
Zlocha se ale odradit nenechal. Hodně takových věcí musel ostatně řešit už v bance. Trenérka mu postupně začala postupovat své první klienty a někdejší bankéř záhy viděl, že se tréninkem dokáže uživit. V bance dal výpověď a stal se z něj oficiálně trenér psů.
„Začátek byl hodně těžký. Nevěděl jsem, jak to bude fungovat, ale hodně mi pomohli přátelé a vše se raketově rozjelo. Už třetí týden jsem měl na 20 lekcí. Na začátku jsem si myslel, že první dva roky budu muset vyjít s minimální mzdou, ale během chvíle jsem se dostal na stejné peníze, jaké jsem měl v bance,“ říká Robert Zlocha s tím, že dnes si vydělá vyšší desítky tisíc měsíčně, a kdyby chtěl, mohl by ceny svých lekcí klidně zdvojnásobit.
Ty se momentálně pohybují v rozmezí 500—1400 korun, ale Zlocha o zdražení nestojí. Důležitější je pro něj počet klientů a z něj vycházející pestrost psů, díky které se může stále učit. I do svého vzdělávání v oboru mimochodem investuje okolo 100 tisíc korun ročně. Za pár měsíců například opět letí na týdenní kurz do Velké Británie.
Za Zlochovým úspěchem stojí i znalost angličtiny a ruštiny, přinášející množství klientů z řad expatů. Navíc samotné psí tréninky z 60 procent nejsou o psech. „S těmi je lehčí část práce. Hlavně musíte pracovat s lidmi – a na to jsem naštěstí zvyklý z banky,“ usmívá se člověk, který vyměnil kufřík za vodítko.
