Měnit zákon politici nechtěli, Zemanovi šla pěna od úst, říká bývalý šéf ČT o televizní krizi v roce 2000

V rozhovoru o krizi v České televizi na konci roku 2000 jsme se bavili i o tom, jak byla tehdy nesmírně důležitá podpora veřejnosti a jak mnozí čeští politici dodnes nerozumí konceptu veřejné služby.

Jaké tlaky jste kupříkladu sám zažil ze strany rady?

Nová rada se mne zeptala, zda přistoupím na to, že mi budou schvalovat osobu šéfredaktora. Já jsem řekl ne, a nezvolili mne. To je celkem jednoduché. Čili to působení je zcela evidentní a v té době – a myslím, že dodnes bohužel je to podobně – Rada ČT mohla odvolat ředitele hned a bez udání důvodů. To je nemilosrdná, a tím pádem velice politická akce.

Jiří Hodač – generální ředitel České televize, jehož jmenování do funkce akcelerovalo televizní krizi|foto: Profimeda

Jak jste těm tlakům odolával? Naznačil jste odmítnutí, ale musel jste s těmi tlaky nějak zacházet.

Ty požadavky ani nemůžete akceptovat, protože byste ohrozila editoriální a programovou svobodu instituce, kterou řídíte podle zákona a Kodexu ČT. Oni by vám do toho neměli zasahovat, ale zřejmě se cítí pod tlakem svých volitelů v Poslanecké sněmovně a cítí se povinováni jim vyhovět. Vycházeli z argumentace, že jsou orgánem, který je zodpovědný Poslanecké sněmovně. Senát tyto pravomoci nemá, což je samozřejmě knock-outem demokracii, jenom sněmovna volí tuto radu a radní jsou zodpovědní poslancům, jako by poslanci byli majiteli akcií České televize. To jsou úplné posuny v myšlení, ale oni jsou o tom přesvědčeni a těžko jim to vyvracet.

Platí to dodnes?

Možná ano. I když se tehdy pokoušeli pod tlakem veřejnosti a celé té krize změnit zákon o České televizi. Rada nabyla z devíti na patnáct lidí, napsalo se tam, jak můžou jen určité organizace navrhovat nominanty, ale mezi těmi organizacemi si politici samozřejmě lehce našli nějaké zahrádkáře nebo tenisové kluby a tam ty své nominanty či bývalé politiky lehce dosadili.

Kdy bylo podle vás zaděláno na televizní krizi? Bylo to tak, že ten politický tlak se v nějakém momentu zvrtnul a zesílil? Nebo byl v zásadě pořád stejný, ale ze strany televize nebyla osobnost, která by mu dokázala čelit?

Nová rada z roku 1997 byla takovou předzvěstí opoziční smlouvy, vyhovovala jejímu konceptu. Chtěli mít naprosto jasno, aby těma dvěma stranám (ODS a ČSSD) patřil celý svět včetně mediálního. Tomu jistě napomohli i méně zkušení ředitelé, ale nechci to na ně svalovat, o to to měli těžší než já. Začali se i střídat, což pomohlo snadným operacím té rady ve jmenování dalších a dalších ředitelů. Až to došlo tak daleko, že byl jmenován někdo, kdo už absolutně nemohl z pohledu zaměstnanců a i části veřejnosti naplňovat zákon a normy, kterými se televize řídí.

Čtěte také

Odpojené vysílání a novináři zabarikádovaní v redakci. Co vedlo k televizní krizi v roce 2000?

Jak jste pak vnímal průběh samotné krize?

Nástup Hodačových lidí nikdy nebyl legální. Šéfredaktor zpravodajství nikdy nebyl legálně odvolán. Čili tehdejší vysílání bylo na rozdíl od takzvané Bobovize legální. Ale ta krize má za sebou jeden smutný rekord, kdy televize chvíli vůbec nevysílala. Kromě srpnových dnů v roce 1968 to snad bylo jedinkrát v historii. Potom to vyvrcholilo shromážděními na Václavském náměstí a jistou ochotou politiků ty věci upravit legislativně. Bylo to ovšem prezentováno – když jsem ty politiky viděl – s velikou nenávistí vůči České televizi. Některým dodnes aktivním šla doslova pěna od úst.

Koho máte na mysli?

Nynějšího prezidenta.

Jak důležitá byla tehdy podpora veřejnosti?

Nesmírně. Když si představím, že by televize byla v rukou lidí kolem Jany Bobošíkové, tak by to byl zřejmě konec té veřejné služby. Ona také nechápala, o co jde. To jsou jemné a křehké věci, ke kterým musí člověk přistupovat s velkým respektem, a ne takto tvrdě a rezolutně. To by opravdu nedopadlo dobře. A vysílání televize nemá být ohroženo kvůli nějakým partikulárním zájmům.