Zda a jak byl řidič nákladního auta Lazarenko potrestán, není známo, rozsudek se nedochoval.
Právě tragické autonehody způsobené opilými či nepozornými vojáky jsou nejčastějším důvodem, proč lidé v regionu v souvislosti s přítomností okupačních vojsk umírali. Někteří však zemřeli i kvůli střelbě v ulicích, známý je také případ vyvraždění celé rodiny.
Dohromady je těchto obětí z let 1968 až 1989 na území dnešního Olomouckého kraje osmatřicet, patří k nim i členové rodiny Sekaninových.
V neděli 9. září 1973 jel Miroslav Sekanina se svou ženou, dvěma dcerami a otcem Bedřichem trabantem po silnici mezi Plumlovem a Mostkovicemi na Prostějovsku, v sedm hodin večer se před ním v zatáčce vynořil mohutný desetitunový sovětský nákladní automobil ZIL-157.
„Náhle vybočil do protisměru, dělící čáru přejel minimálně o jeden a půl metru. Došlo ke srážce, již nemohl Miroslav Sekanina nijak odvrátit. Jeho osobní trabant byl doslova smeten,“ popisují historici Vojenského historického ústavu Prokop Tomek a Ivo Pejčoch v knize Černá kniha sovětské okupace, v níž zmapovali stovky případů, při nichž lidé v bývalém Československu umírali kvůli přítomnosti okupačních vojsk Varšavské smlouvy.
Patřil do nich i svobodník Alexej Laškov, který v osudnou neděli ve zdemolovaném trabantu zabil dvaasedmdesátiletého Bedřicha Sekaninu a jeho osmiletou vnučku Hanu.
„Vyšetřování prokázalo, že sovětský řidič nevěnoval dostatečnou pozornost řízení a v levotočivé zatáčce vyjel ze své poloviny vozovky,“ dodávají historici. Sovětský vojenský soud Laškova poslal do vězení na pouhé tři roky.
I díky práci Tomka a Pejčocha spustil Ústav pro studium totalitních režimů tento měsíc na internetu při výročí srpnové okupace interaktivní mapu, která přehledně ukazuje, kdo, kde, kdy a za jakých okolností ve spojitosti se sovětskými vojsky zahynul v rozmezí srpna 1968 a srpna 1969. V Olomouckém kraji jde o sedm obětí, dalších více než třicet lidí v regionu zemřelo v následujících dvaceti letech.
V celém Československu si okupace od 21. srpna 1968 do 21. června 1991 vyžádala 402 obětí, nejvíc jich zemřelo při autonehodách s vojenskou technikou.
„Drtivou většinu z nich způsobili Sověti, často vojáci základní služby. Významným důvodem byly jejich malé řidičské zkušenosti a neznalost či nedodržování dopravních předpisů. Ale snad ještě důležitější roli hrál alkohol,“ shrnují Tomek s Pejčochem.
Sověti se často snažili svalit vinu na Čechoslováky
Opilý byl i Vasilij Stanko, který 20. května 1969 vyjel s nákladním autem z olomouckých kasáren. S dalšími vojáky dorazil do nedalekého Hněvotína, kde v hospodě dál pili. V sedm večer opět sedl za volant.
„Rychlostí šedesát kilometrů za hodinu projížděl obcí, na křižovatce ale nezvládl řízení a vjel na zahrádku, kde porazil Alžbětu Orbanovou. Zraněné ženě nepomohl a ujel,“ líčí Tomek s Pejčochem.
Alžběta Orbanová na následky svých zranění zemřela, zůstaly po ní dvě děti ve věku šestnáct a dvacet let. Ujíždění od nehod, neposkytnutí první pomoci i snaha zmanipulovat stopy či důkazy byly podle badatelů častými rysy nehod, na nichž měli sovětští vojáci podíl.
„Vyšetřování československou stranou probíhalo standardně zpravidla jen v první technické fázi. Sovětské vojenské vyšetřovací a justiční orgány se v mnoha případech snažily svalit vinu na československé účastníky anebo snížit i tak dosti nízkou míru odškodnění,“ píší historici.
Ovšem vůbec žádné vyšetřování nezačalo po jednom z nejtragičtějších incidentů, při němž v Prostějově 25. srpna 1968 při takzvané Krvavé neděli zemřeli tři lidé.
Sedmadvacetiletá žena v domácnosti Marta Říhovská, sedmdesátiletý důchodce a hlídač mlýna Ladislav Lang a dvaadvacetiletý dělník ze Sigmy Lutín Josef Boháč zahynuli, když vojenská kolona čtyři dny po vpádu do Československa ve městě zabloudila a dvě minuty po osmé večer spustila palbu v ulicích plných lidí. Vyvolala ji zřejmě nervozita a podráždění vojáků.
„Právě kvůli jejich dezorientaci došlo k náhlé střelbě z obrněných vozidel. Podle údajů pamětníků sledovali místní radioamatéři rozhovory mezi sovětskými veliteli. Zaznamenali také rozkaz jednoho z důstojníků k palbě,“ uvedla již dříve historička Marie Dokoupilová z Muzea Prostějovska.
Svůj podíl na nervozitě okupantů mohly podle olomouckého historika Pavla Urbáška mít také jejich informace o existenci prostějovské elitní výsadkové brigády vycvičené pro boj v týlu nepřítele.
Senior zemřel, když mu voják při couvání podtrhl žebřík
Spravedlnosti se později vyhnul také sovětský voják, který při couvání podtrhl žebřík pod Aloisem Zavadilem, který u obce Slatinky na Prostějovsku 30. září 1971 trhal ovoce. Opilí okolo projíždějící vojáci se k němu přidali, došlo však k nehodě a muž utrpěl otevřenou zlomeninu holenní kosti. Zavezli ho do nemocnice, později ovšem kvůli komplikacím při léčbě zemřel.
„Poznávací značku ani typ sovětského automobilu ani jakékoliv údaje o posádce si prý ale nikdo ze svědků nepoznamenal, takže pachatel nemohl být vypátrán,“ konstatují Tomek s Pejčochem.
Bez trestu zůstala také smrtelná nehoda z 28. listopadu 1973, kdy v Olomouci v Polské ulici sovětská dodávka srazila matku dvou dospělých dětí Emilii Zapletalovou.
Za volantem seděl Viktor Kolesnikov, podle svědků byl pod vlivem alkoholu. V lednu 1974 se ovšem vrátil do Sovětského svazu, trestní řízení tak bylo přerušeno.
Naopak k smrti zastřelením odsoudili Sověti vojína Jurije Kononova, jenž 3. dubna 1981 v Břuchotíně na Olomoucku po útěku od posádky spáchal trojnásobnou vraždu. Při vloupání do rodinného domu usmrtil Věru Dostálovou a dvě malé děti, policisté ho dopadli druhý den v Olomouci. Komunisté přitom měli velké obavy, že hrůzný čin vyvolá protirežimní protesty.
Tehdejší náměstek ministra vnitra Ján Pješčak tak vydal pokyn, aby se zemí oficiálně začala šířit dezinformace, že vraždu spáchal zahraniční dělník projíždějící Olomouckem, a nikoli sovětský voják.
„Jde hlavně o to, aby informace o osobě pachatele nepronikla k osobám z řad chartistů a nepřátelských elementů,“ citují historici z náměstkovského pokynu. I přesto se zvěst o břuchotínské tragédii roznesla po celé republice, mezi lidmi putovaly také kopie smutečního oznámení.
„Vražda se stala rozsahem, ale i brutalitou nejotřesnějším kriminálním případem v dějinách pobytu sovětských vojsk na československém území,“ hodnotí Tomek s Pejčochem.
Pohřeb sledovala StB, její agenti byli mezi smutečními hosty
Totalitní bezpečnostní složky proto pečlivě monitorovaly i pohřeb Kononových obětí, do Olomouce na něj dorazilo na tisíc lidí z Břuchotína a okolí.
„V civilu se ho mělo zúčastnit dvacet příslušníků StB k rozehnání případné provokace před hřbitovem, dva fotografové, dvoučlenná hlídka k ochraně hrobů sovětské armády a v záloze připravená pořádková jednotka v síle třiceti příslušníků SNB (Sbor národní bezpečnosti – pozn. red.) k možnému zákroku,“ vypočítávají historici.
Lidé v Olomouckém kraji kvůli sovětské armádě bohužel umírali také těsně před pádem režimu. Tři životy stála nehoda z 18. srpna 1989.
I při ní vjelo sovětské nákladní auto do protisměru, svobodník Alichan Umchajev nezvládl při cestě na Libavou projet křižovatkou v Brníčku na Olomoucku a vjel do cesty osobnímu autu, v němž se vraceli z dovolené manželé Žourkovi se dvěma syny.
Oba dospělí zemřeli, z chlapců přežil jen jeden. Při vyšetřování vyšlo najevo, že sovětskému vozu mimo jiné nebrzdila přední náprava.
„Umchajev o špatném stavu vozidla při odjezdu z kasáren věděl, v pravotočivé zatáčce navíc překročil povolenou rychlost. Sám to popíral, ale soud vzhledem ke znaleckému posudku jeho tvrzení odmítl,“ zjistili historici.
