DESKA TÝDNE: Nezvěte mě na párty, pokud nepozvete i mé blízké. Vagabon na druhé desce odhodila kytaru a dospěla
Dva roky na nekonečné tour k debutové desce Infinite Worlds změnily Laetitii Tamko, vystupující pod jménem Vagabon, nejen život, ale i přístup k tvorbě. Americká písničkářka, která začínala jen s kytarou po malých undergroundových klubech a těšila ji příslušnost k DIY scéně, se na své druhé desce rozhodla k větším zvukovým experimentům a kytaru protentokrát odložila do kouta.
Když Laetitia Tamko, původem z Kamerunu, pověsila před dvěma lety na Bandcamp svou debutovou desku Infinite Worlds, strhla se kolem ní nečekaná vlna zájmu a všichni jí prorokovali zářnou budoucnost hybatelky ženského indierockového písničkářství. Její nahrávka se vyznačovala zajímavými a originálními kytarovými nápady a upřímnými texty o životě. V té době přes týden chodila do školy i práce a nahrávka vznikala ve volném čase o víkendech u ní doma. Záhy opustila undergroundové prostředí, které pro ni jako indierockovou písničkářku afroamerického původu bylo svou nízkoprahovostí důležité pro získání tvůrčí i osobní jistoty, jela jako doprovod na tour s Tegan & Sara a na cestách začala pomalu, ale jistě pracovat na druhé nahrávce, kterou nakonec pojmenovala Vagabon.
Album se ovšem původně mělo jmenovat úplně jinak. Vagabon se inspirovala u básnířky známé hlavně díky sociální síti Instagram, která se ve své práci věnuje především otázkám rasismu či feminismu – Nayyirah Waheed. Nahrávka se měla jmenovat podle jedné z jejích básní – All the Women in Me. V rozhovoru pro server Stereogum se svěřila, že to odkazuje k tomu, že spolu se svou rodinou přišla z Kamerunu do USA jako uprchlice a samotná možnost se tam dostat byla vykoupena velkým úsilím zbytku rodiny, která zůstala v její rodné vesnici. Tato pocta se nakonec do titulu alba nedostala, zmutovala ovšem do skladby Every Woman.
Čtěte také
Vagabon na své druhé desce dospěla a zároveň ukázala, že toho v ní dříme mnohem víc, než jí většina nadšených hudebních kritiků věštila. Odložením kytary jen zpečetila status talentované multiinstrumentalistky, zároveň nabyla ještě větší jistoty ve zpěvu. Ten desce víceméně dominuje, na skladbách, jako je Flood, se objevuje až v původní punkové syrovosti. Vagabon tak na druhé desce, která balancuje někde mezi sebejistým popem a zasněnou křehkostí, především potvrdila, že se v ní nikdo před dvěma lety zas až tak moc nepletl. A že se od ní máme ještě hodně na co těšit.
Jak zní nová nahrávka Vagabon? Proč se rozhodla tentokrát odložit kytaru k ledu a míní se k ní někdy vůbec vrátit? Jak jí svědčí zvukové experimentování a větší průnik do světa popu? A dopadl její plán zprodukovat si celou desku sama dobře? Poslechněte si celý rozhovor o naší desce týdne!
Vagabon – Vagabon (2019, Nonesuch)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
