RECENZE: Poslední aristokratka. Milá rodinná pohádka spíše než komedie

Část prvního dílu inspirovala scenáristu a režiséra Jiřího Vejdělka k natočení filmu Poslední aristokratka, který dnes vstupuje do kin.

Převést do filmového tvaru knihu, jejíž humor je výsostně literární (deníková forma, v níž titulní hrdinka po celou dobu glosuje ostatní postavy i dění), je oříšek, jehož rozlousknutí vůbec nebylo snadné.

Bylo třeba vymyslet děj, jímž postavy, jež prakticky neopouštějí jedno místo, projdou, a zároveň bylo zjevné, že se do filmu nevejde všechno to, co čtenáře spolehlivě rozesmává. A k Vejdělkově cti budiž řečeno, že se vyhnul cestě nejsnazší, komentáři mimo obraz.

Základ zůstal stejný. Rodina hraběte Kostky emigrovala v roce 1948 do Spojených států. Její současný doyen Frank Kostka už je americký rodák, ale začátkem devadesátých let získává zpátky rodové sídlo, zámek Kostka v Čechách. S americkou manželkou Vivien a osmnáctiletou dcerou Marií ho přijíždějí převzít.

Ústřední zápletka se pak točí kolem otázky, zda polorozpadlý zámek, obývaný kastelánem, který nenávidí turisty, hypochondrickým údržbářem a zahradníkem v jedné osobě a hospodyní s velkou láskou k ořechovce, prodají a vrátí se do USA, nebo zůstanou.

Jiří Vejdělek natočil lehkonohý rodinný film, který může bavit všechny generace. Jde však spíše o milý pohádkový příběh, u něhož se diváci budou skoro po celou dobu usmívat, než o ryzí komedii, u níž by se, tak jako u knihy, hodně často nahlas smáli. Humor vychází především z vtipně napsaných postav a jejich představitelů.

Vévodí jim bezchybná Eliška Balzerová v roli hospodyně, paní Tiché, která svou ořechovku, ale také koblihy, tlačenku či klobásky servíruje s takovou láskou, že člověk na všechny ty laskominy dostane okamžitě chuť.

Hynek Čermák má roli, jakou snad ještě nedostal. Hraje hraběte Franka Kostku, muže s velkým citem k předkům i k současné rodině, a je velmi příjemné ho vidět jinak než jako drsňáka, který mu byl ve filmu a televizi už bezmála přisouzen navždy.

Frank je na všechno včetně řezání dříví sám, a když mu Pavel Liška v roli hypochondrického správce radí, jak správně zacházet s pilou, je to jedna z těch chvil, kdy kino vybuchne smíchem. Stejně jako když si Vivien Tatiany Dykové z knedlíku, husy a zelí neomylně vyrobí hamburger nebo když Martin Pechlát jako kastelán nadává na turisty, jimž zásadně říká mufloni.

Klíčové bylo obsazení Marie, jejíž rodové prokletí využil Vejdělek ve scénáři velmi dobře a vtipně, a debutantka Yvona Stolařová ji hraje přesně s tou čistotou a kouzlem, které její postavě náleží.

Všichni jsou od počátku sympaticky praštění a milí, což je patrně jeden z důvodů, proč se sarkastický humor vypravěčky z knihy přetavil do onoho spíše pohádkového ladění. Tím druhým je pak vánoční atmosféra zimní krajiny, v níž opakované jízdy mladíka ze sousedního zámku Hvězda (Zdeněk Piškula) a komtesy Marie zasněženými pláněmi na bílých koních až příliš připomenou jednu slavnou Popelku.

Škoda že Jiří Vejdělek – patrně ve snaze, aby film nepřehltil – opustil víc motivů, než bylo nutné, a film tak přece jen o smích trochu ochudil. Překvapivě tím vznikla i hluchá místa, v nichž přenádherná kamera Vladimíra Smutného, který dobře ví, jak natočit krajinu, aby byla krásná, krouží nad scenériemi architekta Martina Kurela (jemuž je film po jeho náhlé smrti 4. července 2019 věnován) v trochu delších záběrech, než by bylo záhodno. S výraznou hudbou to pak chvílemi působí jako až příliš samostatná složka.

Diváci, kteří si knihy o poslední aristokratce zamilovali, tak možná budou trochu překvapeni, že nedostali všechno, ale snad nebudou zklamáni. Převést úplně všechno by opravdu nešlo, a pořád je tu film, který potěší spoustou pozitivní energie, pobaví a právem se v budoucnu stane stálicí vánočních obrazovek.

Hodnocení 75 %