Příjemná veselohra Svatby pana Voka se inspirovala postavou známého českého šlechtice, který žil na přelomu 16. a 17. století. Prostředí malebných zámků, krásná jihočeská příroda s rybníky a dobové kostýmy vytvářejí lahodnou podívanou pro oko. A třešničkou na dortu je samozřejmě přehlídka půvabných mladých žen z Vokova fraucimoru.
Miloš Kopecký se nemusel do postavy Petra Voka nijak vžívat, mezi dívkami se cítil ve svém živlu. Jednu z nich dokonce začal svádět a jako obvykle se setkal s úspěchem. Jakmile se ale do něho dotyčná zamilovala, přestal se o ni zajímat a dvořil se jiné. Pamětníci po letech vzpomínali, že to při natáčení nedělalo dobrotu, a naštvaný byl i sám režisér.
"Pan režisér Steklý měl příjmení, které ho vystihovalo. Občas vybuchl, všechny nás seřval, ale za chvilku už o ničem nevěděl a byl zase klid," vyjevil představitel sluhy Cyrila Václav Sloup.
Sám Kopecký se neuměl milenek vzdát. "Ženy potřebuji pro psychické zdraví a pro svou práci jako vzduch nebo slunce," říkával otevřeně. Kvůli jeho donchuánství s ním žádná partnerka v pevném svazku dlouho nezůstala. Manželství se čtvrtou manželkou Janou vydrželo 30 let jen díky tomu, že se Jana naučila jeho zálety tolerovat. Své sokyně dokonce hostila na chalupě a povídala si s nimi, jako by to byly její kamarádky.
Kopecký si jí proto velmi vážil a nikdy by ji za jinou už nevyměnil. Když se ho jedna z milenek Anna Wetlinská pokoušela přesvědčit, aby se rozvedl, prodal mlýn v jižních Čechách a koupil místo toho vilu v Praze, kam by se nastěhovali spolu, razantně odmítl a všechno vyslepičil manželce. "Neboj se, nikdy tě neopustím," ubezpečil ji. Svůj slib dodržel a po boku Jany zůstal až do své smrti v roce 1996.