My, Evropa, banket národů
O letošním Avignonském festivalu měl v aktuálních DN 17/2019 hlavní příspěvek náš pravidelný přispěvatel z této akce Petr Feyfar. Nazval jej Člověk v historických souvislostech. Zde si můžete přečíst části, které se do tištěné verze z důvodu prostoru nedostaly.
red.
Nous, l’Europe banquet des peuples (My, Evropa, banket národů). Foto Christophe Raynaud de Lage
My, Evropa, banket národů
Autor řady her, románů i veršů Francouz Laurent Gaudé vydal letos (jako vždy v Actes Sud) soubor veršovaných textů věnovaných Evropě Nous, l’Europe banquet des peuples (My, Evropa, banket národů). V knize, kterou lze také označit jako soubor básnických esejů, se věnuje historii Evropy od průmyslové revoluce a vzniku nacionalismu v devatenáctém století až po dnešek.
Textů psaných volným veršem se chopil skladatel a režisér Roland Auzet a na jejich základě vytvořil – programově festivalovou – inscenaci s herci různých národností i oborů (vedle činoherců například operní kontratenor), navíc s čtyřicetičlenným sborem, do kterého zapojil lidi různého věku. Hovoří se tu o hospodářských krizích, a tedy i bídě a nezaměstnanosti, která zmítala Evropou, o revolučním roku 1848 (Něco se narodí… Povstání všude v Evropě, Palermo, Paříž, Milán, Berlín … ), o válkách, ke konci představení i o té studené. O vzestupu extremismu, fašismu a nacionalismu v třicátých letech (nepohodlní židé v Německu, Řekové v Turecku, Turci v Řecku, Katalánci, revolucionáři, komunisté, republikáni ve Španělsku…) a taky o holocaustu (poněvadž jak známo Osvětim leží v Polsku, hovoří o něm polská herečka). Zapomenut nezůstal ani rok 1968. A tu přišla novinka: nejenže byla vzpomenuta – jako téměř vždy na Západě – pařížská studentská revolta, ale i pražské jaro 68 a jeho potlačení. Herci dokonce emocionálně připomněli Jana Palacha. Docházejí tak k závěru, že i socialismus zklamal. Berlínská zeď padla, což vedlo k rozšíření Evropské Unie. Sjednocená Evropa (EU) je jedinou nadějí. Ale ta je dnes ohrožená nástupem jejích nepřátel. Jaká je budoucnost…?
Představení je v tu chvíli přerušeno a na jeviště vstupuje skutečný politik. Sedmého července to byl dokonce bývalý francouzský státní prezident François Hollande. Já jsem zažil představení, ve kterém vystoupil jedenasedmdesátiletý francouzský politik baskického původu Eneko Landaburu, který – jak sám řekl – kdysi opustil fašistické Španělsko. Na jevišti přesvědčivě líčil své zkušenosti mladého muže ve svobodné Francii. Dotazy na něj však byly evidentně domluvené, publikum se ptát nemohlo. Býval bych se zeptal, jak je možné, že si nepovšiml, že ani ve Francii nejsou Baskové na tom jinak než ostatní etnické skupiny. Evropský projekt jednoznačně – a myslím právem – pokládal za „bezalternativní“, ale dnes ohrožený novým nacionalismem. Podle Hollanda, jak jsem se dozvěděl, chtějí nacionalisté konec Evropy: je to prý „politický boj“.
Na konci jsme si mohli s herci zatancovat. Foto Christophe Raynaud de Lage
Musím se přiznat, že přes vynikající herecké výkony – především hlavního „moderátora“ (který mimochodem jen těžko skrýval své rozpaky během rozhovoru s baskickým politikem) – mi spíše než básnický esej inscenace připomínala bombasticky nafouklou agitku, ke které se nebylo možné vyjádřit. Popisy historických událostí byly důkladné a možná pro mnohé poučné. Co však s tím, když šlo pouze o věcné – jinde snadno dostupné – informace?! Aktéři pohybovali po jevišti obrovským panelem, na kterém a jehož pomocí události znázorňovali. Inscenace byla přerušovaná mimořádně hlasitým rockem a končila Beethovenovou evropskou hymnou, která byla po chvíli nahrazena beatlesovskou Hey Jude. Ke zpěvu jsme se mohli připojit a s herci si zatancovat. Nepřidal jsem se…
…
P. S.
Oslava OFF-u
Přetrvává mínění, že na OFF-u jsou k vidění slabší, či méně profesionální produkce – to je ale omyl. Jsou jen vesměs menší. Jde však často o velmi profesionální soubory, často podporované i celou řadou důležitých producentů, jakou jsou regiony. Za všechny jmenuji inscenaci L´Ambition d´être tendre (Ambice být něžným, nebo lépe: Snaha o něhu) produkovanou regiony Loirea Provence-Alpes-Cote-d´Azur a k tomu několika dalšími subjekty. Inscenace, jak titul napovídá, zkoumala mezilidské vztahy s jejich peripetiemi a byla tak trochu příspěvkem i do diskuse o migraci.
A pokud šlo o taneční produkce, vyplatilo se jako každoročně navštívit Théâtre Golovine. Tam jste letos mohli spatřit sedm produkcí za den!
///
Více o Avignonském festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: My, Evropa, banket národů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
