14°C
Jak těžké bylo krátce po druhé světové válce studovat herectví na Moravě?
V podstatě to nešlo. Žádná umělecká škola tady v té době nebyla. Sešlo se nás asi deset, co jsme se přitom divadlu chtěli skutečně věnovat. Všichni jsme byli mladí a plní elánu. Vadilo nám, že když má Praha uměleckou školu, že ji nemá i Brno.
Založení JAMU si vydupali
Tak jste se vypravili do Prahy za ministrem kultury...
Jeli jsme tam čtyři. Josef Karlík, Luboš Černík a já jsme jeli jako řečníci. Jako čtvrtá jela Květa Fialová. Byla překrásná a my jsme potřebovali udělat dojem. Moc se nám hodila (se smíchem). I díky ní jsme se k ministru kultury vůbec dostali. Nebylo to snadné. Zdeněk Nejedlý byl dědek, kterému to jméno vyloženě sedělo. Chtěl nás odbýt, ale my se nedali. Řekli jsme, že neodjedeme bez toho, že zřízení umělecké školy v Brně odsouhlasí. Když viděl, že se nás jinak nezbaví, napsal požadavek na její zřízení.
Škola byla zřízena v roce 1947 a vy jste patřila mezi její první studenty. Jak probíhala výuka?
Zpočátku jsme neměli vůbec nic. Neexistovala žádná skripta a neměl nás ani kdo učit. Pak byl pro nás naštěstí vyčleněn doktor Bundálek z Masarykovy univerzity, který nás učil divadelní nauku. Kromě toho jsme měli už jen Marxismus – leninismus, což byl tehdy velmi důležitý předmět. Po dvou letech studia jsme pak dostali listinu, která dokládala, že jsme absolvovali vysokou školu. Paradoxně přitom nikdo z nás neměl maturitu. Já jsem na uměleckou školu utekla ze střední ekonomické školy a třeba Karlík z gymplu.
S Josefem Karlíkem jste pak hrála po většinu svého hereckého života. Jak jste spolu vycházeli?
Byl dobrý kolega, ale někdy byl i pěkná potvora. Při jednom z představení mě kousl do ruky, kterou jsem měla v tu chvíli za tělem. Strašně jsem se tehdy lekla a zaječela.
Pobavený Horníček
Trápili vás i jiní herečtí kolegové?
S Miroslavem Horníčkem jsem hrála inscenaci „Rozhodně nesprávné okno.“ V jedné scéně jsme se jako hádali a já jsem po něm házela boty. Jednou mne ale pořádně vypekl. Když jsem po něm hodila botu, chytil se za hlavu a dělal, že omdlel. Rychle ho odnesli do zákulisí a já zůstala na jevišti sama. Když ho po chvíli přinesli, měl pořádnou modřinu. To jsem nevěděla, že mu to rychle v šatně namalovali. Vyděsila jsem se a moc se mu omlouvala. To ho tak pobavilo, že se začal tak smát, že se s křeslem převrhl. Pak tvrdil, že si přitom poranil i druhé oko, potvora.
V brněnské činohře jste působila 45 let. Jaká role vám nejvíc přirostla k srdci?
Nejraději vzpomínám na Mahulenu v Radúzovi a Mahuleně a pak to byla dvojice Líz. Líza Doolittlová z Pygmaliona a Líza Curryová z Obchodníka s deštěm. Mahulena asi proto, že jsem ji hrála sedm let a obě Lízy tím, že prodělaly lidský přerod.
Dabing jí pomohl
Hodně jste se věnovala i dabingu, jste například hlasem Miss Ellie z legendárního seriálu Dallas. Za něj jste obdržela Cenu Františka Filipovského. Nevadilo vám, že vás diváci nevidí?
Naopak, dabing jsem měla moc ráda. Viděla jsem zahraniční filmové hvězdy takříkajíc tváří v tvář. Promítali nám je totiž na plátno před obličej, takže jsme viděli detailně každé gesto, každý nádech. Vysávala jsem z nich různé fígle, které mi pomohly později na jevišti. Ohromně mi to sedlo.
Vraťme se ještě jednou k JAMU, vy jste na této škole později působila i jako pedagožka. Utkvěli vám někteří ze studentů v paměti?
Velmi ráda vzpomínám hlavně na Ivanu Plíhalovou a Jiřího Dvořáka. Ivana byla nesmírně vnímavá a splnila vždy veškeré požadavky. U Jirky mám velkou radost, že se mu tak daří a dostává velké role. Je to pan herec, který dělá překrásné věci. Jsem na něj opravdu moc pyšná.
Cenu nečekala
Nedávno jste obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Co to pro vás znamená?
Byla jsem moc překvapena. Pořád nechápu, jak je možné, že tak významné ocenění putovalo do Brna, když jinak vše berou Pražáci. Tři týdny jsem si proto sepisovala, co tam na vyhlášení řeknu. Pak jsem to krátila, aby to nebylo moc dlouhé. Pečlivě jsem se připravila a pak na mne nasvítily reflektory tak jasně, že jsem z toho nic neviděla a nedokázala přečíst ani jedno slovo (se smíchem). Cenu vnímám jako velkou poctu pro všechny brněnské umělce.
Helena Kružíková se narodila v Třebíči 17. listopadu 1928.
Výběr z filmografie:
seriál Slovácko se nesúdí, Škola otců, Tři přání, První den mého syna, Měsíční víla, Třetí sudička, Tchýně a uzený.
Výběr z divadelních rolí:
Mahulena (Radůz a Mahulena), Líza Doolittlová (Pygmalion), Líza Curryová (Obchodník s deštěm), Lady Macbeth (Macbeth), kněžna (Lucerna), Kleito (Dnes ještě nezapadá slunce nad Atlantidou), Gruša (Kavkazský křídový kruh).
Ocenění:
Senior Prix (1996)
Křišťálová růže (1997)
Cena Františka Filipovského (1998)
Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra (2019).
