Vydáno 19.10.2019 | autor: Alena Kaňová
Jiří Štaidl, textař, scenárista, divadelní manažer, ale také fotograf. Jeho potenciál byl obrovský a nebýt osudového 9. října 1973, mohl ještě vytvořit mnohé. Měl totiž dar takzvaného "lehkého pera". Tvořil takřka přes noc a při textování písní dokázal vymyslet lehce zapamatovatelný slogan, což je pro hit naprostým požehnáním. Z řady vyčníval také svou poetikou a uchopitelnou lyrikou.
Jiří Štaidl - Dvorní textař Karla Gotta a přítel, jakého už zpěvák nikdy poté nenašel
Narodil se v roce 1943 do obchodnické rodiny Miloslavy a Ladislava Štaidlových. Měl ještě o dva roky mladšího bratra Ladislava, který se později stal hudebníkem a skladatelem. Rodiče si velmi zakládali na vzdělání svých dětí. Navštěvoval soukromé hodiny klavíru u profesoru Františka Kubelíka. Víc ho ale lákalo psané slovo - už v sedmi letech napsal svůj první román.
Karel Gott - Sinatra Východu, který kromě domácího publika zpíval i pro Němce, Kanaďany nebo Japonce
Zásadním zlomem byl pro rodinu "vítězný" únor 1948 - tedy komunistický převrat. Prosperující otcovu firmu komunisté znárodnili a tzv. "buržoasní" původ začal být Jirkovi i Ladislavovi na škodu. Dokonce se setkali se šikanou. Jiří nebyl po maturitě přijat na FAMU, což přikládal právě výše zmíněným skutečnostem. Přesto se nevzdal a se svým literárním talentem se snažil prosadit jinak: už na přelomu padesátých a šedesátých let začal, sám pro sebe, psát české texty na stařičké americké šlágry, které měli jeho rodiče doma na deskách. Sám si je pak zpíval a nahrával na magnetofon. Mezitím pracoval jako dělník v Motorletu, poštovní výběrčí či jako kulisák v divadle Paravan.
Jednoho dne oslovil Karla Mareše, skladatele a režiséra divadla Semafor. "Dorazil ulízanej, dobře oblečenej, navoněnej kluk..." vzpomínal později Mareš, jehož tehdy dvacetiletý mladík zaujal elegancí a skoro až aristokratickým chováním. Štaidl se nikdy nebál oslovit kohokoliv a jít si za svou vizí. Do Semaforu se vydal, protože velmi obdivoval Jiřího Suchého. Líbily se mu jeho slovní hříčky a poetika, doslova se v něm vzhlédl. Jeho prvními semaforskými texty na Marešovu hudbu byly k písním Padá hvězda pro Waldemara Matušku a Tam za vodou v rákosí, ze které se v podání Evy Pilarové a Matušky stal obrovský hit. Později následovala Hvězda na vrbě, kterou nazpívali Pavel Šváb a mladičký Bohumír Starka.
V roce 1963 se s Marešem podílel na písničkovém pořadu Ondráš podotýká. Byla to inscenace pro tehdejší dospívající generaci. Beatové songy zpívali mladí zpěváci (třeba Miki Volek, Yvonne Přenosilová, Pavel Bobek a další) a doprovod tvořila začínající skupina Olympic. Spojovacím prvkem představení byl malý ráčkující chlapec Ondráš, jenž mezi písničkami četl Štaidlův vtipný text a za ním byly promítány fotografie.
Představení mělo takový úspěch, že s ním Semafor jezdil po celé republice. Vznikly hity jako Roň slzy Yvonne Přenosilové, Adresát neznámý či Zloděj dobytka v podání Karla Gotta. S ním navázal Štaidl silné přátelství, které skončilo až textařovou tragickou nehodou. Sám Gott později přiznal, že už nikdy poté takového přítele nenašel.
V roce 1965 se společně s bratrem Ladislavem a Karlem Gottem rozhodli ze Semaforu odejít a ihned si vytvořili svou dramaturgii v novém divadle Apollo. Navázali na představení Ondráš podotýká, jakousi podsekcí byla i beatová skupina Apollo. Ze Semaforu přetáhli několik zpěváků - Yvonne Přenosilovou, Pavlínu Filipovskou, Karla Hálu. Karel Mareš se stal v roce 1967 v Apollu ředitelem.
Vedle textů napsal Jiří pro divadlo i dvě představení: Pouť pro dva v režii Juraje Herze se však pro svou kostrbatost nesetkala s velkým úspěchem. Mnohem lépe dopadly v roce 1966 Nešpory.
Texty odevzdával na poslední chvíli, těsně před tím, než měla být píseň nahrána, párkrát dokonce slova telefonoval do studia přímo během natáčení. Třeba v textu skladby Chytila jsem na pasece motýlka v podání Heleny Vondráčkové mělo stát:"Zůstane se mnou a já s ním, pomalu se od něj lítat naučím." Ovšem telefonistka nepřesně zaznamenala jeho slova a místo létání proto zpívá Vondráčková o líbání.
Ale většinou stály texty za to. V rámci Apolla vznikly v letech 1965 - 1968 šlágry známé dodnes. Jmenujme Bum bum bum, Cesta rájem, C´est la vie, Pošli to dál, Proč ptáci zpívají, Lady Carneval - všechny pro Karla Gotta, Kam letí ten čáp pro Pavlínu Filipovskou, Hádej, Matyldo a Dej mi pár okovů (s Rostislavem Černým), obě pro Karla Hálu. Podobně psal i pro interprety mimo "stáj" Apolla: zmiňovanou Helenu Vondráčkovou nebo pro Martu Kubišovou Loudá se půlměsíc či Chrám svatého Víta pro Václava Neckáře. Pokud si nevěděl rady, váhal nad textem, nebo jen opravdu nestíhal, uměl oslovit i jiné textaře, což není zase tak běžné.
Apollo ale postupně uvadalo. Divadelní forma zpěvákům nevyhovovala, i publikum mělo raději samostatné koncerty, přičemž divadelní prvky a spojováky zde spíše vyrušovaly. Návštěvnost byla nižší a nižší. V té době navíc Karel Gott odjel na několik měsíců zpívat do Las Vegas. Štaidl to ale nevzdal. Angažoval kapelu Hipps bratrů Petra a Jana Spálených, kterou pro potřeby divadla přejmenoval na Apollobeat (v rámci této spolupráce vznikla píseň Plakalo bejby) a také skupinu Luďka Švábenského, která se změnila v Apollojazz. Divadlo se díky tomu ještě nějaký čas udrželo. Jenomže Karel Gott se vrátil z Ameriky plný plánů a inovací. Chtěl dělat "one man show". Apollo v roce 1968 skončilo. Nicméně čtveřice Gott - J. Štaidl - L. Štaidl - K. Svoboda spolupracovala i nadále.
Na vojenskou okupaci 1968 reagoval Jiří možná až "klukovsky naivně, přesto chytře", jak řekl jeho bratr Ladislav Štaidl. Konkrétně textem Hej, páni konšelé. Píseň, třetí na festivalu Bratislavská lyra 1969, se nesměla hrát. Deska byla stažena z obchodů. Byl tlačen i k tomu, aby odvolal svůj podpis pod dokumentem Pražského jara Dva tisíce slov, nikdy tak ale neučinil. Měl štěstí, že jako textař nebyl až tak známou mediální tváří, a tak se nestal obětí perzekuce či zákazů jako jiní.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dál psal texty zejména pro Karla Gotta, z nichž se mnohé s hudbou Svobody nebo bratra Ladislava staly hity: Láska bláznivá, Já se tiše odporoučím, Hej, hej, bejby, Já se asi v létě ožením, Mistrál, Kávu si osladím či Já brány už otvírám. A Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, ústřední píseň nejslavnější české pohádky Tři oříšky pro Popelku, je dnes vpravdě nesmrtelnou.
Jiří Štaidl s Karlem Svobodou napsali songy i pro filmový muzikál Noc na Karlštejně, přičemž jeden z nich, Lásko má, já stůňu (zpěv Helena Vondráčková), se opět stal velkým hitem a dodnes je symbolem filmu. Poslední Jiřího prací byl další filmový muzikál Hvězda padá vzhůru dle námětu divadelní hry J. K. Tyla Strakonický dudák. Premiéry se už nedožil - se svým novým Renaultem 17 v říjnu roku 1973 na křižovatce u Říčan havaroval. Narazil do kamionu, auto ve velké rychlosti vyletělo ze silnice. Nepřipoutaný Štaidl byl vymrštěn z auta a nárazem na svodidla zahynul.
Tato tragédie bývá označována jako paralela k jeho osobnímu životu. Miloval rychlá auta a krásné ženy, žil naplno, řítil se raketově vesmírem.
Jeho první velkou láskou byla zpěvačka Vlasta Kahovcová. Ta na něj vzpomíná jako na krásného, velmi galantního muže, kterému ale jedna žena nestačila. Když se ale zamiloval do krasobruslařky Hanky Maškové, všechno bylo jinak. Omezil kvůli ní pití, jenže jelikož Hana jezdila revue ve Francii, vídali se sporadicky. Když v březnu 1972 zahynula při autonehodě, Jiřího to velmi zasáhlo, dlouho se s jejím odchodem nedokázal smířit. Dokonce prohlásil: "Já se v tom autě taky zabiju, když už tady Hanka není." Začal ještě více pít a střídat ženy. Chodil tehdy s lyžařkou Ivanou Zelníčkovou - později Trumpovou - nebo se začínající herečkou Dagmar Patrasovou.
Nové auto si pořídil tři dny před smrtí. Odešel ve vrcholné autorské formě.
text: Alena Kaňová
Témata: Jiří Štaidl, Karel Gott, Karel Svoboda, Ladislav Štaidl, Apollo, Semafor
