Režisér a výtvarník Jan Balej: Následovník legend českého animovaného filmu
Pane, pojďte si hrát, Příběhy včelích medvídků, Pat a Mat. Pohádky, které si získaly srdce hned několika diváckých generací. Propojit laskavé příběhy s působivým výtvarným ztvárněním, to my, Češi, zkrátka umíme. Svědčí o tom i fakt, že animované filmy se u nás točí takřka nepřetržitě už víc než 80 let. A jedním z těch, kteří na tuto dlouholetou tradici navazují, je také scenárista, režisér a výtvarník Jan Balej (61).
Který animovaný film nebo seriál jste měl v dětství nejradši?
„Bylo jich víc. Z těch českých je to určitě Pane, pojďte si hrát, později to byly i pohádky Jiřího Trnky. Ze zahraničních myšák Mickey, kačer Donald, Pepek námořník... To jsou takové ty klasiky, které ovlivnily i moji pozdější tvorbu. Když jste dítě, tak zkrátka všechny vjemy nasáváte jako houba.“
U nás byla vůbec řada skvělých tvůrců. Zmiňoval jste Jiřího Trnku, pak nesmíme zapomenout na Hermínu Týrlovou...
„Týrlová mě osobně zase tolik nezasáhla. Ale to je na českém animovaném filmu taky moc pěkné, že každý tvůrce měl a má svůj osobitý styl.“
Je tohle také jeden z důvodů, proč má u nás animovaný film takovou tradici?
„Nepochybně ano. Ale přesto si myslím, že jedno mají všechny naše animované filmy a seriály společné. Je v nich taková zvláštní česká poetika. To v takové míře nikde jinde na světě nebylo. A navíc, animovaný film měl u nás kontinuitu, protože byl podporovaný i komunistickým režimem. A oproti jiným žánrům tahle kontinuita ustala po roce 1989. Tam se to nějak rozpadlo a každý tvůrce začal hledat sám sebe.“
A kde jste se našel vy?
„Myslíte, jak bych charakterizoval svoji tvorbu?“
Přesně tak. Ptám se, protože všechny vaše filmy mají takovou zvláštní, ponurou atmosféru.
„No jo, ale vždyť my nejsme prvoplánově veselí. (smích) Život prostě někdy musí být i smutnej. A mně to z toho prostě vždycky tak nějak vyleze... Mám permanentní smutek v duši a ten promítám i do svých filmů – tak to je.“
Takže inspiraci čerpáte z reálného života?
„Ano. Ona totiž někdy realita předčí i vaše nejdivočejší představy. To, jak se k sobě lidi chovají, jaký mají zvláštnosti, to vás někdy tak překvapí, že je na to i fantazie krátká.“
Nevzešel nějaký váš námět třeba i ze snu? Umělci totiž často říkají, že je inspirují právě sny...
„A víte, že film Jedné noci v jednom městě vlastně vznikl na základě snu? Zdálo se mi o houslistovi, který hrál tak falešně, že mu někdo na ulici hodil do klobouku místo peněz ucho. A on si v domnění, že bude pak mít lepší sluch, uřízl svoje ucho a přišil si to, které našel. Jenže netušil, že patřilo Vincentu van Goghovi. Takže chudák houslista už pak hrát nemohl, ale zato zjistil, že umí krásně malovat. Čili v tomhle případě byl na začátku sen. Ale jinak se mi sny moc nezdají.“
Vaše filmy jsou zajímavé i tím, že si loutky sám vyrábíte. Víte dopředu, jak by měli vaši hrdinové vypadat, nebo jejich podobu průběžně měníte?
„Když přijdu s nějakým námětem, tak už mám většinou v hlavě i podobu postav. Napadne mě to třeba cestou v metru, v tramvaji, tak si to pak doma, nebo tady, v ateliéru, nakreslím a nejlíp rovnou vymodeluju. Jsou loutky, které máte hotové hned. A pak jsou loutky, které stokrát předěláte, než jste s nimi stoprocentně spokojená.“
Více se dočtete v tištěném vydání Nedělního Aha!.
