Je vaše dítě tiché? Má strach z neznámých situací a nových lidí? Nějakou dobu trvá, než se v novém prostředí rozkouká a tak se spíše drží stranou a pozoruje okolí? Hraje si nejraději samo ve svém pokoji a je tolik zabrané do hry, že o něm dlouhé hodiny nevíte? Říkají vám ve školce, že je neprůbojné a vy si okamžitě začínáte představovat katastrofické scénáře o jeho budoucnosti?
V dnešním světě, kde se důraz klade na spontánní reakce, přátelskost, průbojnost a komunikativnost naprosto rozumím vašim obavám. Ale ráda bych vás tímto článkem uklidnila. Vaše dítě nemusí být nutně autista a i kdyby bylo, je v pořádku takové, jaké je. Vaše dítě může být malý introvert a to, že nechce být středem pozornosti a dobře mu je v klidném a pohodovém prostředí neznamená, že ho musíte začít předělávat a měnit nebo že máte důvod k nějakým zbytečným obavám.
Introverze není diagnóza, jak se spoustu lidí mylně domnívá, ale temperament člověka, se kterým se pojí určité vlastnosti, sklony a potřeby. Každý z nás se nachází někde na kontinuu od introverze k extroverzi, kde je jeho zóna pohodlí a už u malých dětí lze pozorovat, jestli jsou spíše introvertní nebo extrovertní osobnosti.
Každý rodič chce to nejlepší pro svého potomka, je ale třeba si uvědomit, že to, co je nejlepší pro vás, není nutně nejlepší pro vaše dítě. Vždy, když děláte nějaké rozhodnutí, zkuste se vcítit do vašeho dítěte. Určitě intuitivně vycítíte, co by si přálo, z čeho má obavy, jak mu můžete pomoct nebo v čem ho podpořit.
Jestli jste rodič introvert, pravděpodobně chápete potřeby svého introvertního dítěte, protože máte stejné. Naopak rodič extrovert může mít pocit, že by se jeho dítě mělo více zapojit do kolektivu a najít si nové kamarády, protože je to pro takového rodiče naprosto přirozené. Ať je to tak nebo tak, pravdou je, že každé dítě je jiné a měli bychom ho učit, že je v pořádku takové, jaké je.
„Spousta rodičů pro své děti udělá cokoliv, kromě toho, aby je nechali být samy sebou.“ Banksy
Jakékoliv srovnávání přináší neklid, obavy a smutek. Nesrovnávejme se navzájem a nesrovnávejme své vlastní děti s dětmi kamarádky nebo sousedky. Myšlenky a komentáře typu: „Heleny Jaroušek je tak veselé dítě a jak se na hřišti umí rychle skamarádit, zatímco ten náš trouba sedí jako pecka a když se konečně rozkouká, tak jdeme domů,“ nikdy nikomu nepomohly. Vás budou pouze stresovat a vaše dítě získá nálepku samotáře a podivína.
Nepodléhejte tlaku okolí a podporujte své dítě v rozvíjení jeho předností. A že jich má malý introvert požehnaně, o čemž mimo jiné píšu v e-booku Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte.
Je citlivý, starostlivý, přátelský, má smysl pro spravedlnost, a když ho něco opravdu baví, dokáže se naplno soustředit a hodiny o tom nadšeně vyprávět svému okolí. Překvapit vás může svým bohatým vnitřním světem a bystrými úvahami. Naproti tomu má strach z neznámých situací, dá se říct, že je na sebe velmi opatrný, má rád samotu, mezi cizími lidmi se bude držet stranou a nemusíte z něj dostat jediné slovo. Ale kdo řekl, že je to špatně? Čí názory jsme přijali za své?!
Samozřejmě, jestli se vaše dítě odjakživa projevuje spíše extrovertním způsobem a ze dne na den je z něj tiché, ustrašené, samotářské dítě, problém bude někde jinde a je třeba ho skutečně řešit. Jestli si vaše dítě ale rádo hraje samo a je klidné, protože má takovou povahu a vy jako rodič cítíte, že je spokojené, je to naprosto v pořádku a není potřeba na tom měnit vůbec nic. Jestli chcete pro své dítě opravdu něco udělat, přijměte ho takové, jaké je a nesnažte se ho předělat k obrazu svému.
Jestliže chceme naše děti vychovávat tak, aby z nich byli šťastní, vyrovnaní a úspěšní lidé, měli bychom jim říkat, jak úžasné jsou. Měli bychom je učit sebelásce, respektu k sobě a k ostatním lidem. Měli bychom jim říct, jak důležitá je moc myšlenky a slova. A taky že když člověk opravdu něco chce a vynaloží potřebné úsilí, může v životě dokázat cokoliv. Měli bychom je učit pozitivně myslet a žít život tak, aby si uměly plnit své sny. Nic z toho se ve školách běžného typu neučí, odpovědnost máme tedy ve svých rukách.
Jestli jsou naše děti extrémně společenské nebo mají rády samotu, je v podstatě úplně nedůležité. Důležitější je, aby se ve svém životě cítily dobře a prožívaly naplnění a radost. Jak je to učit? Příkladem! Kdy začít? Tady a teď. 🙂
