Článek
Minulý týden vydal nové album. Jsou na něm Smyčcové kvartety č. 2, 7 a 8 Dmitrije Šostakoviče (1906-1975), které jsou již řadu let trvalou součástí koncertního programu souboru. Na albu však vyšly v jeho podání poprvé. Členy kvarteta jsou houslisté Veronika Jarůšková a Marek Zwiebel, violista Jiří Kabát a violoncellista Peter Jarůšek.
Co vás vedlo k tomu nahrát Šostakovičova díla?
Jarůšek: Jeho hudba nás provází už od zrodu kvarteta a v našem repertoáru má nezastupitelné místo. Je blízká našemu vnímání kvůli svému charakteru, výpovědi i srdci. Šostakovič je nám vůbec velice blízký.
Toto cédéčko jsme chtěli vydat již dříve, jenže z praktických důvodů se to neuskutečnilo. O to větší máme radost, že se to povedlo nyní.
Proč jste ho nevydali dříve?
Jarůšek: Plánovali jsme to už před čtyřmi lety, ale nakonec jsme zrovna měnili sestavu. Nemělo význam ho nahrávat v atmosféře, která změně předcházela. A když pak přišel nový člen, bylo třeba se s ním sehrát. To vyžadovalo nějaký čas.
Skladby, které jste na album natočily, mají své příběhy na pozadí. Jsou pro vás důležité?
Zwiebel: Samozřejmě, známe je a vnímáme. Kvartety číslo 7 a 8 vznikly v roce 1960 a oba jsou hlubokou osobní zpovědí. Sedmý věnoval Šostakovič památce své první ženy. Osmý pak zamýšlel jako vlastní epitaf v době, kdy se nacházel na hraně mezi životem a smrtí. Není možné to v nich neslyšet.
Na prvním místě je pro nás nicméně interpretace. Pro mě osobně není výjimečnost Šostakovičovy tvorby v příběhu, která stojí za ní. Jeho hudba je prostě dobrá a pokud dokázal notami vyjádřit ještě příběh, jenž v době vzniku skladeb prožíval, byl to jeho obrovský dar. Ne každý ho má.
Jarůšková: Myslím si, že jeho hudba je tak přímočará, silná a emotivní, že i člověk, který souvislosti kolem vzniku skladeb nezná, je při poslechu pozná. Z jeho hudby je cítit, jestli byl zrovna smutný, frustrovaný, vyrovnaný nebo šťastný.
Pavel Haas Quartet má mezinárodní renomé.
Upravovali jste před nahráváním vybrané skladby pro svou interpretaci?
Jarůšek: Něco takového je vždy věcí přístupu. Interpreti má k dispozici záznamy skladeb, které jsou v případě Šostakovičových děl velmi přesné a jasné. Je pak na jeho povaze, jak zprostředkování díla posluchačům uchopí. Dalo by se to srovnat s tím, jak se herec chopí napsaného scénáře, zda ho bude dodržovat, či jestli se v něm místy pustí do improvizace.
My jsme v tomto případě žádné zásadní zásahy nedělali. Tedy kromě změny jedné noty. Jinak jsme se snažili se skladbami co nejvíc ztotožnit a pochopit Šostakovičův návod k cestě k vlastní duši. Nic jiného jsme nehledali. Jeho hudba je pro nás neskutečně silná a úžasná.
Mění se pro vás postupem času při interpretaci Šostakovičových skladeb na koncertech pocit z nich?
Jarůšková: Ano, mění se třeba s ohledem na věk. Vzpomínám si, že když jsme hráli osmý kvartet ještě jako teenageři, bylo to hodně, řekněme, testosteronové.
Jarůšek: Kdyby se ten pocit neměnil, bylo by to špatné. Život je organický, není nic narýsovaného a daného. Kdyby měl člověk z jednoho díla neustále stejný pocit, byl by to mrtvý vztah, který by postupně postrádal význam.
Jarůšková: Když je člověku šestnáct, hovoří o lásce jinak, než když je mu padesát. My to tak máme v interpretaci skladeb.
Šostakovičovy smyčcové kvartety jsou označeny čísly. Platí obecně, že čísla svým dílům dávali původní autoři?
Kabát: Ano, a svá díla zpravidla označovali chronologicky. U opusů to ale nemuseli být jenom oni. Někteří si je označili a některá čísla jsou takzvaně katalogová. Znamená to, že nějaký autor měl hodně skladeb a nedbal na jejich roztřídění. A tak později přišel nějaký badatel a očísloval je sám.
Na kontě máte řadu hudebních cen. Myslíte si, že nové album by na nějakou mohlo rovněž aspirovat?
Jarůšek: Každé cédéčko, které jsme natočili, bylo naše dítě. My ho poslali do světa a pak jsme už jen doufali, že ho lidé přijmou a pochopí. Na tom, jestli dostane nějakou cenu, nám až tak nezáleží. Udělali jsme co nejlepší práci a čekáme, co se stane.