Dvaadvacetiletý Kristián Mensa o sobě říká, že je umělcem a tanečníkem samoukem. Hned jak zaregistroval, že pro něj není problém dát nohu až za hlavu, začal rozvíjet svou škálu pohybů, které jen tak na někom neuvidíte. Tancoval v pařížské Bercy i v projektech světoznámých značek. V říjnu si v Paříži vytančil čtvrté místo na prestižní soutěži Red Bull Dance Your Style. V rozhovoru prozradil, co rozhodlo o tom, že se stal tanečníkem i jak to ovlivnilo jeho život.
Vyhrál jsi národní kolo Red Bull Dance Your Style a reprezentoval jsi Česko na světovém finále v Paříži. Co pro tebe tato soutěž znamenala?
Znamená pro mě místo, kde můžu být sám sebou. Nekouká na mě žádná odborná porota a nikdo mě v podstatě nehodnotí, protože porotou je zde publikum. Je to čistě jenom o tom, ukázat, jak se v ten daný moment cítím a co chci publiku sdělit. Necítíl jsem, že musím něco dokazovat nebo že se musím trošku přetvářet, abych byl jako hustej. Tancuji proto, že mě to dělá šťastným a to se mi vyplatilo.
Připravoval ses na soutěž nějak speciálně?
Vůbec ne. Ani fyzicky, ani mentálně. Už účast v pražském kole byla nádhera sama o sobě. Tancovat v centru Prahy pro stovky lidí, kde v hledišti byli kamarádi, moje maminka, přátelé z mojí taneční skupiny, bylo neuvěřitelné. Myslím, že člověk se musí připravit spíš emočně. Nemůže do toho battlu přijít jako nějaký bojovník, který chce vyhrát, ale jako někdo, kdo si nemusí nic dokazovat. Šel jsem do soutěže uvolněný.
Zažil jsi v Paříži něco, na co nezapomeneš?
Cítil jsem se jak ve filmu a pořád měl pocit, jestli někde není kamera a tohle všechno není jen show. Byl jsem tam s mojí maminkou, která má u Paříže nejlepší kamarádku, se kterou jsme strávili krásné odpoledne. Spojení tance a mezilidských vztahů, cestování a nové zkušenosti – to všechno bylo nezapomenutelné.
V Paříži jsi prošel několika koly, který battle byl pro tebe nejnáročnější?
Náročná byla už první noc, kdy se losovali tanečníci a battly. To mi bušilo srdce a byl jsem nervózní. Celou dobu jsem čekal, kdy zazní moje jméno. Nakonec ho vylosovali jako poslední, stejně jako v Praze. Tenhle moment byl pro mě nejnáročnější. Co se týče battlů, každý byl unikátní, v každém jsem byl jinak naladěný a všechny mě bavily. Za nejzajímavější považuji ten proti Neguinovi z Brazílie, kdy jsem fakt vůbec netušil. Říkal jsem si, je to zkušený tanečník, takže o to míň se při tancování můžu starat o to, jak to dopadne, protože člověk nikdy neví.
Jaká byla atmosféra na soutěži?
Krásně uvolněná. Soutěživost tam samozřejmě byla občas cítit, ale minimálně. Většina tanečníků přijela kvůli tomu, aby poznali zajímavé lidi z celého světa. Sám jsem potkal krásné duše.
Jak jses dostal k tancování a breakingu?
Ten pohyb ve mně byl vždycky, s bráchou jsme hráli fotbal a tenis. První podnět k tancování přišel v Paříži, kdy jsme byli s rodinou na výletě. Mně bylo asi 10 a bráchovi 12. Na Champs-Élysées jsme viděli streetové vystoupení dvou breakerů a to nás ohromilo. Po návratu jsme si na Opatově našli taneční školu, trénovali jsme a motivovali se každý den, byla to naše obrovská vášeň.
Kolik hodin týdně věnuješ tanci a jak vypadá tvůj trénink?
Přímo v tělocvičně to jsou tak 4 hodinky týdně. Ale já za trénink považuji i třeba dech nebo jak člověk stojí, v jakém rozpoložení jde spát atd., protože to má na tanec velký vliv. Třikrát týdně jezdím do taneční školy Opatow Flavours, kde trénujeme breaking. Dvě hodiny hraje breakingová hudba, všichni jsme rozložení v tělocvičně a každý si dělá, co chce. Každý trénink je jiný, jiná nálada, občas si dáme spolu battle. A když jsem doma sám v pokoji, tak se naladím zas trochu jinak, pustím si pomalejší hudbu, sleduji svoje tělo a je to takové intimnější. A to dělám třeba také třikrát týdně. Je to pro mě druh meditace.
Máš nějakou oblíbenou skladbu, na kterou rád tancuješ? A existuje v hudbě vyloženě něco, na co bys nikdy netančil?
Mám rád jakoukoli rytmickou hudbu. Cokoliv, co dává tělu podnět se hýbat. Co je hlasitější než moje nitro, tak to mi úplně nesedí. Líbí se mi oldschoolový breakbeaty, poslední dobou tancuji na pomalejší hiphopovou hudbu, kdy se zaměřím na jednu část svého těla. Ale jinak jsem schopný tancovat skoro na cokoliv.
Jaký taneční zážitek byl pro tebe zatím nejsilnější?
Za nejsilnější zážitek považuji to, že jsem si díky tanci začal vážit sám sebe. V pubertě jsem se neměl moc rád, ale skrz tanec se to začalo měnit a já si uvědomil, kolik mám možností.
Máš nějaké taneční cíle a plány?
Snažím se vždycky naučit nějaký nový trik. Teď se třeba snažím naučit točit se na hlavě a zlepšit si třeba stojku. Ale mým největším cílem je používat tanec jako nástroj, přes který mohu mluvit k lidem. Žádné konkrétní plány nemám, uvidím, kam mě tanec zavede.
