RECENZE: Pološerem na vrchol čarovné Sněžky. Divadelní inscenace útočí pěkně zostra

Krátká próza romantického tvůrce může dnes některým vnímatelům připomenout i halucinogenní zkušenosti, vztah reálného a snového je rozostřen. Literárně ztvárněná zkušenost či fikce sleduje mladíka, který na Sněžce objeví klášter, v němž pobývají „živí mrtví“ mniši. Poutník po hrůzu nahánějícím setkání s těmito bytostmi zestárne a usíná (umírá?).

Režisér Filip Homola s výtvarníkem Kamilem Bělohlávkem připravili divákům zážitek tajemně šerosvitný, Homola navíc na inscenaci participuje i jako hudebník. S kolegou Michalem Kořánem (jinak uskupení Kora et le Mechanix) vytvořili i hudební podkres inscenace, ten je jako CD součástí programové brožury (bylo to tak i u projektu Jsou místa...).

Čtyři herečky a tři herci se pohybují po zšeřelém jevišti, na plátno za nimi se promítají vizuálně dost agresivní náladotvorné výjevy. V úvodu jde o blesky divoké horské bouře. Aktéři přenášejí také stoly, za něž lze usednout, které však občas poslouží i jako podstavce pro různé objekty. Na některých se objevují detaily z tváře poutníka (Adam Kubišta), na provázcích visí kousky plastů, v chabém osvětlení připomínající mušle, herci, kteří s výjimkou Kubištova poutníka mluví většinou do mikrofonů (a tím také spoluvytvářejí strašidelnou náladu), se občas zdobí (či hyzdí?) jakýmsi čepci i maskami z větvoví. Na jedné z nich upoutají nalepené výstřižky, výrazné oko i čelist ve své kosterní obnažené podobě.

Aktivity protagonistů, které lze chvílemi označit za horečné, i nabídka rekvizit připomínají atmosféru surreálných filmových fantazií Jana Švankmajera. Drobnější dotáčky poutají naši pozornost nejenom na centrálním plátně, ale i na jiných plochách či občas použitých pohyblivých draperiích. Můžeme tak vidět například zrychlenou smyčku otevírajícího a zavírajícího se květu ibišku. Nebo pohled na motýla, objevujícího se „ilustrativně“ při zmínce o něm v textu. Takto návodně spatříme ještě čtyřnásobné zmnožení úplňku při „zprávě“ o tom, že pohled na měsíc rozděluje kříž, náhle se objevivší na vrcholu Sněžky.

Jinak se ovšem dění na jevišti řídí vlastní snovou logikou a vnímání předlohy smyslově rozšiřuje, chvílemi její reflexi možná zahlcuje až příliš. Z hereckých, začasté rekvizitářských aktivit se přece jenom vydělují dva výraznější nositelé Máchova poselství. Adam Kubišta deklamuje poutníkův part civilně, a přesto sympaticky zjitřeně, přes veškerou bohatou jevištní ambaláž lze s jeho hrdinou pouť spoluprožívat. Marek Sýkora pak ztvárňuje mnicha, který mladíka v tajemném klášteře vítá a vysvětluje mu pravidla návštěvy, podává je s patřičně sonorní osudovostí.

Jelikož inscenace na diváka hned zkraje zaútočí pěkně zostra, jevil se mi její temporytmus poněkud méně gradující než ve dvou jevištních dílech, která jsem výše připomenul. Ale vydat se na tuto pouť, ostatně v divadle Sněžce blízko situovanému, stojí za pokus.