Krása japonských dřevořezů a jejich čeští sběratelé
Hánová, Markéta: Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích

Krása japonských dřevořezů a jejich čeští sběratelé

Vedle uměleckých výrobků keramiky a laku představují japonské malby a dřevořezy nejpočetnější sbírkové materiály japonského umění v Česku. Ilustracemi bohatě vybavená publikace Markéty Hánové podrobně mapuje české sbírky a představuje významné osobnosti, díky jejichž sběratelským zájmům se u nás řada japonských tisků dodnes zachovala ve velmi bohatém souboru.

Ve státních sbírkách České republiky se nachází přes jedenáct tisíc japonských dřevořezových tisků. Kolem sedmi tisíc položek najdeme v Náprstkově muzeu, v Národní galerii Praha je jich cca 3600, v Moravské galerii Brno asi 370 a v Západočeském muzeu v Plzni asi 340. Jedná se tedy o vskutku nepřehlédnutelné dědictví japonského dřevořezu ve střední Evropě. Publikace Markéty Hánové se zaměřuje jak na nejzajímavější dřevořezové tisky, tak i na osobnosti, které se věnovaly jejich sběratelství, a nevynechává ani dobový kontext a podněty pro vznik těchto sbírek. Podstatná část dřevořezů ve zmíněných galeriích a muzeích totiž pochází ze soukromých sbírek. Na vybraném vzorku dřevořezů autorka představuje celkovou charakteristiku zachovaných sbírek. Díky zahraničním databázím mohla nejen porovnat jednotlivé dřevořezy z českých sbírek, ale navíc i upřesnit či opravit jejich popisné údaje.

V úvodu Hánová představuje japonský dřevořez zblízka, jeho základní vývojové stupně i typy. Reprodukční technika dřevořezu se v Japonsku vyskytovala již v 8. století, ale až začátkem 17. století v souvislosti „s rozvojem měst nachází dřevořez nové uplatnění jako médium reflektující rostoucí poptávku po knižní produkci a s ním spojené knižní ilustraci“ (s. 16). Rozvíjí se také žánr ukijoe, což jsou obrazy prchavého světa – světa divadel a domů rozkoše. Nejstarší formou dřevořezu je černobílý tisk sumizurie (doslova obrázky tištěné tuší). Tisky tan’e charakterizuje kolorování černobílého podkladového tisku teplými a jasnými okrovými odstíny a naopak až průsvitnými valéry oranžovo-červeného pigmentu suříku. Pro dřevořezy benie je typické použití barviva z okvětních lístků světlice barvířské. Urušie jsou lakové obrázky, k jejichž ručnímu kolorování se používal též klih. První barevné tisky bez ručního kolorování se nazývají benizurie (tedy tištěné obrázky beni); začaly se vyskytovat v éře Enkjó (1744–1748). Předcházely pestrobarevnému dřevořezu nišikie. S jeho rozvojem se začaly kromě barviv přírodních používat také anorganické pigmenty. V této kapitole autorka podrobně rozebírá několik různých typů dřevořezů takzvaně „pod drobnohledem“, když vedle celkové reprodukce popisuje obrazem i textem detaily barevnosti či složení barev apod.

Druhý oddíl knihy má název Na módní vlně japonerií – Druhá polovina 19. století. V tomto období nastala doslova fascinace japonskou kulturou a uměním, jež souvisela i s oficiálními prezentacemi japonské kultury na světových výstavách i soukromých přehlídkách. A právě „japonské dřevořezy se staly snad nejtypičtější ukázkou eklektické japonské formy vizuálního umění, jež vzešla jak z tradiční domácí malířské tradice jamatoe, tak z cizorodých prvků, převážně z čínské malby nebo evropské grafiky“ (s. 40). Vzrostla též publikační aktivita, která rozšiřovala poznání o japonském umění. Autorka dále uvádí první české sběratele: Viléma Staňka, Františka Klazara, Jindřicha Blažeje Vávru, hraběte Alexandra Hübnera, Erwina Dubského a samozřejmě Vojtu Náprstka, dále například Enrica Stanka Vráze, Julia Leischinga, Josefa Škorpila nebo hraběte Kuna Des Fours Walderode, který shromáždil asi stovku dřevořezů na zámku Hrubý Rohozec.

Třetí kapitola, Touha po poznání, sleduje období do poloviny 20. století. Velký prostor autorka věnuje třem nejvýznamnějším sběratelům japonského umění, kteří pocházeli z okruhu pražské umělecké scény. Byli to malíř Emil Orlik, spisovatel a překladatel Sigismund Bouška a spisovatel Joe Hloucha, jež spojuje to, že „vnímali krásu japonského dřevořezu pomocí svého uměleckého oka a citu“ (s. 76). Všichni tři jmenovaní uspořádali též „výstavy, které se staly významnými milníky pro poznání japonských dřevořezů v českých zemích: Orlik v letech 1901–1902, Bouška v roce 1913 a Hloucha v letech 1929–1930.“ (s. 77)

Vedle reprodukcí řady japonských dřevořezů (na nichž jsou mimo jiné velmi často zobrazeni japonští herci) zaujmou například i vlastní Orlikovy práce inspirované Japonskem a opět i několik děl zkoumaných „pod drobnohledem“ i se zajímavými detaily. Též Bouška je zde představen ukázkami ze svého „japonského“ skicáře. Vedle těchto tří významných sběratelů se autorka zmiňuje i o celé řadě dalších, mezi nimiž nechybí například Jiří Karásek ze Lvovic, Emanuel Lešetický z Lešehradu, Mojmír Helcelet, Ludvík Kuba či Vojtěch Chytil. Zmíněn je i Karel Čapek, o němž si Joe Hloucha do svého deníku poznamenal: „Koupil si za 550 (slevil jsem mu) drobných obrázků a dal si zálohu 500 na tři dřevoryty.“ (s. 202)

V doslovu pak Markéta Hánová stručně představuje sběratele v poválečném období (Antonín Salač, Josef Sudek, Bohuslav Dušek či Karel Svolinský). Následuje seznam ilustrací, kterých je v knize 233 (plus ještě ony zmíněné detaily některých děl „pod drobnohledem“), glosář, seznam literatury a rejstřík. Uměleckohistorickou reflexi autorka doplňuje chemicko-technologickým rozborem pigmentů na vybraných dřevořezech; mezioborovým přístupem reflektuje uměnovědný rozbor díla, kulturněhistorický kontext a chemicko-technologickou analýzu, a ilustruje tak význam uměleckého materiálu z několika pohledů. Nádherně vypravená kniha zaujme milovníky japonského výtvarného umění nejen zasvěceným textem a mnoha ilustracemi, ale též vkusným a pěkným grafickým zpracováním, volbou písma, obálkou i kvalitním papírem.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse